Článek
ON
Seděl u stolu ve své malé garsonce v přízemí cihlového domu, v tom bytě, který nikdy nepůsobil jako domov. Žluté světlo stolní lampy se rozlévalo po bílé stěně a kreslilo na ni dlouhé stíny, které se pohybovaly, kdykoliv se pohnul. Na parapetu pod oknem, kde se v zimě srážela vlhkost a tvořila malé kaluže kondenzované vody, se už týdny hromadil jemný prach. Prstem do něj pomalu nakreslil kosočtverec, sledoval, jak se shrnuje do tenké linky, a pak tu kresbu nechal být, návštěvy k němu nechodí.
Co se odstěhoval od rodičů, uklízel asi jednou za měsíc, jen když už to opravdu nebylo k vydržení. Na podlaze drobky od chleba a sušenek, na kuchyňské lince prázdné hrnky od kávy s tmavými skvrnami na dně, v koupelně krátké černé vlasy, na tmavé dlažbě skoro neviditelné, dokud se člověk nepodíval zblízka. Když na něco z toho narazil, jen po tom přejel pohledem a šel dál, nebylo to dost důležité, aby se tím zabýval. Uklízel, až když měl pocit, že mu věci přerůstají přes hlavu. Na chvíli tím získal kontrolu, než se to všechno zase pomalu rozpadlo a vrátilo do původního chaosu.
Pohled mu sklouzl k světlému kolečku na stole vedle monitoru, stopě po květináči, která tam zůstala po masožravé kytce, kterou dostal k narozeninám od mámy. Fascinovalo ho sledovat, jak se její zubaté listy pomalu otevřou a nehybně čekají, až přiletí moucha nalákána tou sladkou vůní a zářivým červeným vnitřkem, sedne si na ten lákavý povrch a rostlina ji jedním cvaknutím sevře. Rychlý pohyb, pomalý konec. Trvalo skoro týden, než ji strávila a z té mouchy nezbylo nic než prázdná chitinová schránka. Občas se chodil dívat, jak se rozkládá uvnitř té zelené pasti a pomalu mizí. Bylo na tom něco uspokojivého, co nedokázal pojmenovat, ale přitahovalo ho to. Teď tu neměl žádnou kytku, nic, co by žilo.
Myší přejel po černé podložce a monitor se okamžitě rozsvítil, vytrhl ho z temnoty zpátky do modrého světla, které mu barvilo obličej do mrtvé bledosti. Byl to zvyk, noční rituál, který ho uklidňoval víc než cokoliv jiného, spánek, jídlo, víc než jakákoliv lidská interakce. Nejdřív hlavní zprávy z domova, potom zahraničí, války, katastrofy a politické skandály v zemích, které nikdy nenavštíví. A nakonec krimi, to ho zajímalo nejvíc, kvůli tomu tu seděl až do ranních hodin.
Každou noc projížděl nové články o vraždách, únosech a znásilněních, archivní rozbory případů, které byly uzavřené před desetiletími, podcasty vedené novináři a kriminalisty, kteří se snažili rozplést zamotané nitky minulosti, rozhovory s bývalými vyšetřovateli, kteří vzpomínali na případy, jež je pronásledovaly celý život, i s lidmi, kteří stáli na opačné straně – s vrahy, kteří vyprávěli své příběhy těm, kdo chtěli poslouchat.
Přitahovalo ho to způsobem, který by většina lidí nechápala, považovali by ho přinejmenším za nezdravý. Nebyla to profesní deformace, i když si tím občas omlouval ty dlouhé hodiny strávené před monitorem. Studoval přece postgraduál z kriminalistiky, bylo to součástí jeho vzdělání, přípravy na budoucí kariéru. Ale pravda byla jiná a v hloubi duše to věděl. Byla to posedlost, která ho držela vzhůru, když všichni ostatní spali, a přiměla klikat na odkazy, které by normální člověk ignoroval. Jenže to by sám sobě nikdy nepřiznal, to slovo by nikdy nevyslovil. Úchyl. Nejsem žádnej úchyl. Je to jen akademický zájem, zvědavost, snaha pochopit lidskou přirozenost v jejích nejextrémnějších projevech.
Narodil se jako outsider, to věděl už od dětství, kdy si uvědomil, že ostatní děti jsou jiné, smějí se věcem, kterým on nerozuměl, mají přátele, zájmy a radosti, které mu připadaly vzdálené jako hvězdy na obloze. Byl plachý, úzkostlivý a od raného věku odpojený od ostatních, jako by mezi ním a zbytkem světa byla neviditelná stěna, kterou nikdo kromě něj neviděl.
V mládí, v těch zoufalých letech mezi patnácti a dvaceti, se uchyloval k extrémním pocitům, aby utlumil prázdnotu, která ho požírala zevnitř. Temná a neodolatelná intuice ho vedla k experimentování s rizikovým chováním – jízda autem rychlostí, která hraničila se sebevraždou, skoky z mostů do řek, jejichž hloubku neznal, fyzické konfrontace s lidmi, kteří byli silnější a nebezpečnější. A závislosti – alkohol, který otupoval mysl, drogy, které rozmazávaly hranice reality, pornografie, která poskytovala náhražku něčeho, co nikdy nezažil. Později to překonal, aspoň si to říkal, navenek to vypadalo, že je střízlivý, čistý a má všechno pod kontrolou, ale v jeho psychice to zanechalo hluboké jizvy, které už nikdy nezmizí, a které ovlivňovaly každou myšlenku a rozhodnutí. Stejně tak jeho akademická fascinace lidskou myslí a motivy zločinců, kterou považoval za intelektuální, mu dávala falešný pocit kontroly nad vlastní temnotou, že když studuje jiné a rozebírá jejich činy, dokáže pochopit a ovládnout temnotu v sobě.
Lidé ho vnímali jako někoho bez emocí, málomluvného studenta, který seděl vzadu v přednáškové místnosti a dělal si poznámky, nikdy se nepřidal k diskusím ani k večírkům a měl analytický pohled, jako by lidi byli hmyz pod mikroskopem. Tato chladnost byla občas doplněna podivným, téměř mechanickým zájmem o detaily násilných činů. O rány, které zabíjejí okamžitě nebo naopak nechávají oběť trpět, způsoby, jak skrýt tělo, psychologii pachatele v momentě, kdy překročí tu poslední hranici. Spolužáci měli v jeho přítomnosti „jen“ nepříjemný pocit, takže nic neřešili.
To, co rodiče považovali za zájem o psychologii, ve skutečnosti maskovalo hlubší odcizení, izolaci a vnitřní prázdnotu, které ho nakonec doženou k činu, který nemá zřejmou motivaci. a nedokáže ho vysvětlit ani sám sobě, protože vysvětlení neexistuje, jen pud, prázdnota a potřeba udělat cokoliv, co by tu prázdnotu naplnilo.
Studoval na univerzitě, která byla známá přísným programem a vynikajícími absolventy, takže se mohl před rodiči, spolužáky i před sebou samým tvářit, že to všechno patří ke studiu, ale pravda byla jiná, a on to věděl. Vrazi ho fascinovali. Jinak než běžné lidi, kteří četli o zločinech s hrůzou, odporem a tajnou úlevou, že se to nestalo jim. Nevnímal je jako memento, co se stane, když člověk ztratí lidskost. Nehledal ponaučení ani potvrzení vlastní normality. Hledal něco, co by mu řeklo, jak to funguje, jak se z normálního člověka stane vrah, jaký je ten mechanismus, chemie, ta posloupnost rozhodnutí.
Snažil se pochopit, jak přemýšleli a co cítili v momentě, kdy to udělali. Chtěl vědět, co se jim honilo hlavou v těch posledních vteřinách před činem, jestli váhali nebo do toho šli bez pochyb. Jestli se rozhodovali impulsivně nebo po dlouhém plánování, v afektu nebo chladnokrevně. V jakém okamžiku jim všechna ta pravidla, která společnost považuje za samozřejmá, přestala dávat smysl a začala platit jiná logika.
Motivy ho nezajímaly, protože věděl, že o těch se lže. Každý má připravený příběh, vysvětlení, omluvu, něco, co má dávat smysl lidem, kteří to nikdy nepochopí. Lítost už vůbec ne, to slovo v jeho slovníku neznamenalo nic konkrétního. Lidé říkali, že zabíjení je zlo, nejhorší věc, kterou může člověk udělat, že porušuje nějaký zákon přírody, boha nebo lidskosti. On to považoval za důsledek povahy, která se narodila nebo vyvinula bez hranic, které mají ostatní, bez toho vnitřního hlasu, který říká: Ne, nesmíš.
Hledal vzorce v případech, které studoval. Opakující se chování, stejné chyby, které dělali pachatelé na různých kontinentech, jako by existoval nějaký společný manuál, který všichni četli. Hledal drobná přehlédnutí, která vedla k odhalení, momenty, kdy se pachatel ukázal, zanechal stopu nebo měl jen smůlu. Viděl v tom krásnou logiku, anatomii lidského chování v jeho nejextrémnější formě, kdy zůstane jen pud a touha.
V poslední době ho obzvlášť zaujal případ Israela Keyese, amerického vraha, kterého FBI popsala jako jednoho z nejnebezpečnějších právě kvůli jeho nevyzpytatelnosti. Keyes cestoval po celých Spojených státech roky, schovával si takzvané kill kits – zakopané plastové bedny s nástroji, hotovostí, páskou, provazy, vším, co by mohl potřebovat, až přijde ta chvíle. A oběti si vybíral náhodně, prostě uviděl někoho, kdo se mu líbil nebo kdo byl ve špatnou chvíli na špatném místě, a vzal si ho. Neznal je, neměl k nim žádný vztah, žádný motiv, který by dával smysl psychologům. To byla pro vyšetřování nejhorší varianta, noční můra každého detektiva, úplná absence motivu, spojitosti, vztahu, co se nedá předvídat, jen zpětně rekonstruovat, když už je pozdě. Keyes necestoval s ničím nápadným, bydlel v levných motelech, používal hotovost všude, kde to šlo, nevytvářel elektronické stopy a mobil často nechával vypnutý nebo doma. A kdyby po zatčení nezačal mluvit, nejspíš kvůli egu, nebo touze sdílet to, co udělal, většina případů by zůstala nevyřešena a rodiny by tak nikdy nenašly své blízké.
Právě představa, že někdy nemají policisté vůbec nic, žádný důkaz, kterého by se mohli chytit, jen mrtvá těla a otázky bez odpovědí, ho fascinovala. Pachatel tak může mít roky náskok, žít normální život, chodit do práce, mít manželku i děti, a nikdo netuší, co dělá, když ostatní spí. Jen díky disciplíně, trpělivosti a tomu zvláštnímu klidu, který mají jen vyvolení, ti, kteří se narodili jiní.
Podobně studoval i další vrahy, jejichž jména znají i lidé, kteří se o kriminalistiku nezajímají – Ted Bundy, Jeffrey Dahmer, John Wayne Gacy. Ne proto, že by je obdivoval jako osobnosti nebo chtěl být jako oni. Spíš ho zajímalo, jak fungovalo vyšetřování v době, kdy se kriminalistika teprve rodila a neexistovaly nástroje, které dnes považujeme za samozřejmé. Bundy působil v sedmdesátých letech, v éře před počítači a databázemi, v době bez DNA analýz, které dokážou identifikovat člověka z jediného vlasu, bez propojených databází otisků prstů, které spojují případy napříč státy, bez kamerových systémů, které sledují roh každé ulice, bez mobilních dat, která zaznamenávají každý váš krok, bez digitálních stop, které zanecháváme pokaždé, když něco googlíme nebo koupíme. Fascinovalo ho, jak jednoduché to tehdy bylo, když se policie spoléhala jen na svědky a náhodu. Úplně jiný svět, který už neexistuje. Právě tahle historická slepá místa ho zajímala nejvíc, mezery v systému, které kdysi byly obrovské.
Navenek působil nevýrazně, jako někdo, kdo splývá s davem. Jeden z těch typů, které si člověk po prvním setkání sotva zapamatuje, kterého by nedokázal popsat, kdyby se ho policie zeptala: jak vypadal? Jakou měl barvu vlasů? Co měl na sobě? Nevím, byl prostě normální. A to mu vyhovovalo. Právě ta zdánlivá neviditelnost byla jeho největší výhodou. Čím méně si ho druzí všímali, tím víc měl prostoru přemýšlet, aniž by kdokoli tušil, co se mu honí hlavou. A sledovat ty, kteří ho zaujali, měli něco, co ho přitahovalo, většinou krásu nebo zranitelnost.
Právě se chystal zavřít článek o Keyesovi a jít konečně spát, byly skoro tři ráno a už ho pálily oči, když se na pravé straně obrazovky objevila malá reklama, jeden z těch bannerů, které algoritmy cílí podle toho, co už jste hledali nebo četli. Běžně reklamy ignoroval, ani je nevnímal, mozek je automaticky přeskočil jako šum. Ale tahle ho zaujala. Čistý minimalistický design, tlumené barvy, krátký slogan, který o jídle neřekl skoro nic, jen naznačil: „Kde se chuť setkává s uměním“.
Procházel jejich webové stránky, fotografie naaranžovaných jídel, interiér restaurace s dřevěnými stoly, menu plné názvů, které zněly cize, ale lákavě. Nebyla to restaurace, kam člověk přijde náhodou nebo tam zajde po práci na pivo a svíčkovou. Tohle byla vysoká gastronomie, místo pro lidi, kteří mají peníze a chuť zažít něco víc. A on měl příští týden 28. narozeniny. Už nějakou dobu je slavil po svém, bez dortů a přání, protože to všechno vnímal jako falešné. Slavil něčím novým. Novým místem, které ještě neviděl nebo zážitkem, který ho na chvíli vytrhne z rutiny. Proč ne. Zítra tam zavolám. Co na tom, že půjde sám. Samota mu nikdy nevadila, necítil se osaměle, spíš naopak. V přítomnosti lidí se cítil prázdněji než kdy jindy. Samota byla výhoda, svoboda, možnost být sám sebou bez nutnosti si na něco hrát. Sedne si do rohu, odkud bude mít výhled na celý prostor a bude sledovat hosty. Co si objednají, jak spolu mluví, jak se dotýkají. Jak personál interaguje s hosty a dynamiku mezi nimi, neviditelnou síť vztahů a hierarchií, která existuje v každé skupině lidí.
Kdyby se ho někdo zeptal, nedokázal by to vysvětlit, ale při pohledu na tu restauraci, měl tušení, že tam něco najde. Nebo někoho. Pocit, který neměl žádný racionální základ, ale přesto byl silný. Po zádech mu přejelo příjemné napětí, očekávání něčeho, co bude stát za to. Přece to na mě nevyskočilo jen tak. Věděl, že ho počítač spojil s cílenou reklamou, ale přesto chtěl věřit. Osud.
Tento text je autorskou ukázkou.
