Po nocích zapisoval jména lidí, které nacisté popravili. Příběh chlapce ze strašnického krematoria

František Suchý mladší se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Jeho otec František Suchý byl ředitelem Strašnického krematoria, kam se po nacistické okupaci začala svážet těla lidí popravených za odbojovou činnost i dalších obětí německých represí. Rodina bydlela přímo v areálu krematoria, a František tak od útlého věku poznával prostředí, které se během druhé světové války stalo jedním z míst spojených s tragickými osudy tisíců českých rodin.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 rozpoutali nacisté v českých zemích rozsáhlý teror. Následovaly popravy, zatýkání a deportace lidí podezřelých z odbojové činnosti i těch, kteří odbojářům pomáhali. Mnozí z popravených končili právě ve Strašnicích, kde jejich těla zpopelňovali. Okupační úřady přitom požadovaly, aby byly ostatky likvidovány a aby se rodiny nedozvěděly, kde jejich blízcí skončili.

František Suchý starší se však rozhodl, že se na úplném vymazání jejich osudů podílet nebude. Díky své funkci měl přístup k evidenci krematoria i k dokumentům, které doprovázely těla zemřelých, a začal tajně zaznamenávat jména popravených. Do této činnosti zapojil také svého syna, kterému tehdy bylo pouhých šestnáct let. František mladší opisoval údaje o obětech a pomáhal uchovávat informace, které mohly být jednou jediným dokladem o jejich totožnosti.

Jak později vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa, otec ho často budil uprostřed noci, aby zapisoval jména lidí, kteří byli před několika hodinami popraveni. Pro dospívajícího chlapce to znamenalo každodenní střet s realitou nacistického teroru, ale také vědomí, že jejich činnost musí zůstat v naprostém utajení. Pokud by nacisté odhalili, že rodina uchovává zakázané záznamy, mohli by Suchého i jeho rodiče čekat zatčení a smrt.

Záchrana jmen byla pouze jednou částí činnosti rodiny Suchých. Nacistické úřady nařizovaly, aby byl popel popravených odstraněn, čímž chtěly zabránit vzniku míst, kde by lidé mohli uctívat památku zavražděných. Suchý starší se proto spolu s dalšími zaměstnanci krematoria snažil zajistit, aby ostatky nezmizely beze stopy. Využívali k tomu ovocný sad a urnový háj v areálu krematoria, kde se jim podařilo popel tajně ukrývat.

Aby zakryli skutečnost, že příkazy k likvidaci ostatků neplní, používali také běžný popel z provozu krematoria. Ten mohli při případných kontrolách předložit jako důkaz, že nařízení splnili. Při jedné z kontrol se měl velitel pankrácké věznice zajímat o místo, kam byl popel popravených uložen. Suchý starší ho podle dochovaného svědectví zavedl ke kompostu a umožnil mu místo prohlédnout, aniž by skutečný úkryt odhalil.

Tajná činnost rodiny nebyla ojedinělým gestem, ale dlouhodobým a promyšleným odporem, do něhož se zapojilo více zaměstnanců krematoria. Podle údajů Paměti národa se zde během okupace zpopelnilo přibližně 2 200 obětí, jejichž ostatky byly v souvislosti s touto činností uchovány. Číslo 2 154, které se uvádí v souvislosti s čestným pohřebištěm ve Strašnicích, označuje ostatky obětí, jež byly po válce vyzvednuty a uloženy na společném pohřebišti.

Po osvobození v květnu 1945 mohly být ukryté ostatky vyzvednuty a v letech 1945–1946 uloženy na čestném pohřebišti v areálu krematoria. Dochované seznamy popravených představovaly významný zdroj informací pro rodiny, které se snažily zjistit osud svých blízkých. Díky práci Suchých a jejich spolupracovníků zůstala zachována nejen jména tisíců zavražděných, ale také možnost důstojného pohřbu lidí, jejichž ostatky měly být původně zničeny.

Konec války však pro rodinu Suchých neznamenal definitivní konec nebezpečí. Po komunistickém převratu v únoru 1948 začalo období politických procesů a poprav lidí, kteří se postavili novému režimu. Ve Strašnickém krematoriu se znovu zpopelňovala těla popravených politických vězňů a opět se objevovaly požadavky na utajení jejich osudu před rodinami.

Pro Františka Suchého mladšího i jeho otce šlo o bolestně známou situaci. Ještě před několika lety riskovali život, aby zachránili ostatky a jména obětí nacismu. Nyní se ocitli před obdobným dilematem za nového režimu. František Suchý později vzpomínal, že osobně držel v rukou urnu s popelem Milady Horákové, popravené 27. června 1950 po politickém procesu. Jeho otec ji ukryl, místo aby byla zlikvidována podle tehdejších příkazů.

Osud Milady Horákové se stal jedním z nejznámějších symbolů komunistických represí v Československu. Její rodina neměla možnost uspořádat jí důstojný pohřeb a dlouhá léta nevěděla, kde její ostatky skončily. Tajné uchovávání urny ve Strašnicích tak navazovalo na činnost, kterou rodina Suchých zahájila už během nacistické okupace.

František mladší se zároveň zapojil do protikomunistického odboje, pomáhal šířit letáky a spolupracoval s lidmi, kteří se snažili organizovat odpor proti režimu. Rodina rovněž pomáhala lidem při útěku přes hranice. V roce 1952 však přišlo zatčení. Osudným se Františkovi stalo ukrývání Jaroslava Koudelky, agenta sledovaného Státní bezpečností, který ho po svém zatčení prozradil.

František Suchý mladší byl v roce 1952 odsouzen k 25 letům vězení. Jeho rodiče byli souzeni v témže procesu a rovněž dostali tresty odnětí svobody. Rodina, která během okupace riskovala život při záchraně památky popravených, se nyní sama stala obětí politické perzekuce.

František prošel několika věznicemi, mezi nimi Pankrácí, Mírovem, Opavou, Bory a Leopoldovem. Z původního trestu si odpykal dvanáct let a propuštěn byl v roce 1964. Bylo mu tehdy 37 let.

Po propuštění se vrátil k civilnímu životu, pracoval jako zámečník a později konstruktér. Vystudoval strojní inženýrství a pokusil se navázat na život, který mu politická perzekuce přerušila. O své minulosti dlouho nemohl svobodně mluvit, jeho svědectví se však po pádu komunistického režimu podařilo zaznamenat v rámci projektu Paměť národa.

František Suchý zemřel 7. června 2018 ve věku 91 let. Jeho životní příběh tak zahrnoval nejen hrůzy nacistické okupace a tajnou záchranu ostatků popravených, ale také následné věznění za komunistického režimu. Příběh jeho rodiny ukazuje, jak se snaha uchovat památku obětí stala v různých obdobích českých dějin nebezpečným aktem odporu vůči státní moci.

Dnes se v areálu Strašnického krematoria nachází čestné pohřebiště obětí nacistické okupace, které připomíná tisíce lidí, jejichž ostatky se podařilo uchovat. V roce 2025 zde byla odhalena pamětní deska připomínající Františka Suchého a jeho rodinu.