Článek
Čtrnáctiletý chlapec byl zastřelen na chodbě školy v Baltimoru. Za jeho vraždu skončili za mřížemi tři nevinní mladíci, kteří tam strávili více než polovinu života. Klíčové policejní záznamy zůstaly desetiletí mimo jejich dosah. Když se nakonec dostaly na světlo světa, ukázaly na jiného podezřelého, Michaela Willise, který byl dávno po smrti.
Vražda na školní chodbě, která změnila tři životy
Bylo 18. listopadu 1983. Čtrnáctiletý DeWitt Duckett se vracel se spolužáky na oběd v Harlem Park Junior High School v západní části Baltimoru v americkém státě Maryland. Na opuštěné chodbě ho zastavil útočník a zastřelil ho. Podle pozdějšího vyšetřování šlo o loupež, při níž měla hrát roli značková sportovní bunda.
Město chtělo rychle znát jméno vraha. Policie se zaměřila na tři šestnáctileté chlapce: Alfreda Chestnuta, Ransoma Watkinse a Andrewa Stewarta. Všichni oběť znali a pohybovali se v okolí školy.
Případ se přesto rychle obrátil proti nim. Policie shromažďovala výpovědi mladých svědků a tři kamarádi se nakonec ocitli před soudem, kde byli souzeni jako dospělí. V roce 1984 byli odsouzeni za vraždu a dostali doživotní tresty.
V tu chvíli se jejich životy rozdělily na dvě části: na několik let dospívání, které už nikdy nemohli získat zpět, a na desetiletí za mřížemi, během nichž nepřestávali tvrdit, že jsou nevinní.
Podrobnou rekonstrukci případu přinesl americký časopis The New Yorker v reportáži „When a Witness Recants“ z roku 2021. Příběh popsal také deník The Washington Post.
Svědek, který se bál říct pravdu
Jedním z klíčových svědků byl Ron Bishop, tehdy čtrnáctiletý kamarád zavražděného DeWitta. V osudný den byl poblíž a útočníka viděl. Zpočátku ale nedokázal s jistotou říct, kdo to byl. Podle jeho pozdější výpovědi si navíc pamatoval jednoho střelce, nikoli tři útočníky, jak později tvrdila obžaloba.
Bishop později uvedl, že na něj policisté při výsleších tlačili. Měl strach, že pokud nebude spolupracovat, mohl by být sám obviněn z účasti na vraždě. Při práci s fotografiemi podezřelých údajně vnímal, že vyšetřovatelé očekávají konkrétní odpovědi.
Zásadní problém nastal před soudem. Bishopova původní výpověď se lišila od toho, co nakonec vypovídal před porotou. Přestože podle vlastních pozdějších slov věděl, že jeho výpověď neodpovídá tomu, co skutečně viděl, nakonec potvrdil verzi, která usvědčovala Chestnuta, Watkinse a Stewarta.
Nebylo to jediné svědectví, které se později ukázalo jako problematické. Vyšetřování po letech odhalilo rozpory ve výpovědích dalších mladých svědků. Jedna z dívek, která měla původně označit obviněné, nakonec přiznala, že samotnou střelbu vůbec neviděla.
Podle závěrů pozdějšího přezkumu byli svědci při přípravě na soud ovlivňováni a jejich výpovědi byly koordinovány tak, aby odpovídaly verzi obžaloby. Tato zjištění zásadně zpochybnila důvěryhodnost procesu, na jehož základě tři mladíci přišli o svobodu.
Michael Willis: jméno, které se objevilo v policejních záznamech
Už krátce po vraždě se v okolí školy objevovaly informace o jiném mladíkovi, Michaelu Willisovi. V době činu mu bylo osmnáct let a žil ve stejné čtvrti.
Podle policejních záznamů, které byly později zpřístupněny obhajobě, se vyšetřovatelé zabývali informacemi, že Willis mohl být v době střelby ve škole, měl u sebe zbraň a z místa utekl. Další informace se týkala značkové bundy, kterou měl po vraždě nosit. Právě tento kus oblečení hrál v případu důležitou roli, protože podobná bunda se stala prvkem spojovaným s jedním chlapcem z obviněného tria. Ten měl na stejnou bundu ovšem účtenku z obchodu, nebylo mu to však nic platné.
Záznamy obsahovaly konkrétní stopu, která mohla vést vyšetřovatele k jinému podezřelému. Obhajoba odsouzených se k těmto materiálům ale včas nedostala.
Ron Bishop si navíc postupem času začal být stále jistější, že střelcem byl právě Willis. V roce 2019, když případ znovu prověřovali žalobci, otevřeně vypověděl, že na chodbě viděl jediného střelce a že jím byl Michael Willis.
To je zásadní část příběhu, ale je nutné ji popsat přesně: Willis nebyl za vraždu DeWitta Ducketta odsouzen. Pozdější svědectví a policejní záznamy ho označovaly za pravděpodobného skutečného pachatele, nešlo však o závěr pravomocného rozsudku proti němu.
Willis měl po vraždě další problémy se zákonem, včetně drogových a násilných deliktů. Podle reportáže The New Yorker se dostal do vězení v souvislosti se svou rolí při přestřelce, při níž byli zraněni starší žena a malé dítě. V roce 2002 byl v ulicích západního Baltimoru zastřelen. Bylo mu 37 let.
V době, kdy se o desetiletí později začaly odhalovat pochybnosti o odsouzení tří mužů, byl tedy Willis už dávno mrtvý. Nemohl být vyslechnut v novém řízení ani se postavit před soud kvůli Duckettově vraždě. Otázky, které kolem jeho možné role zůstaly, už nebylo možné vyřešit běžným trestním procesem.
Záznamy, které mohly změnit všechno
Alfred Chestnut se po desetiletí pokoušel získat policejní dokumenty související s případem. V době původního procesu se obhajoba snažila některé záznamy získat, ale podle pozdější rekonstrukce byly materiály předány soudu až v závěrečné fázi procesu v zapečetěné obálce. Po skončení řízení zůstaly v rukou státních orgánů.
Teprve v roce 2018 se Chestnutovi podařilo prostřednictvím žádosti podle zákona o přístupu k veřejným informacím získat vyšetřovací zprávy z prvních dnů po vraždě. Mezi záznamy našel i zmínky o Michaelu Willisovi a informacích, které s ním vraždu spojovaly.
Chestnut věděl, že dokumenty mohou mít zásadní význam nejen pro jeho vlastní případ, ale také pro Watkinse a Stewarta. V roce 2019 se proto obrátil na baltimorskou státní zástupkyni Marilyn Mosbyovou.
Její úřad měl jednotku pro přezkum sporných odsouzení, která se zabývala případy, v nichž mohlo dojít k justičnímu omylu. Zkušená žalobkyně Lauren Lipscombová začala znovu pročítat soudní přepisy, výpovědi a policejní dokumenty.
Zpočátku se případ nemusel zdát jednoznačný: proti trojici totiž u soudu svědčilo několik mladých lidí. Při podrobnějším čtení ale vycházely najevo rozpory, které dříve nebyly dostatečně zohledněny. Svědci si například nedokázali spolehlivě vybavit detaily, ale přesto s jistotou označovali konkrétní obviněné.
Když Lipscombová dostala policejní zprávy, význam případu se změnil. Dokumenty obsahovaly informace, které ukazovaly na jinou vyšetřovací stopu a zároveň vyvolávaly vážné otázky, proč se jí původní řízení dostatečně nezabývalo.
Po rozhovorech s původními svědky a přezkoumání dostupných materiálů dospěl tým k závěru, že odsouzení nebylo možné nadále považovat za spolehlivé.
Bradyho pravidlo: proč musí obžaloba odhalit i nepříjemné důkazy
Případ Harlem Park Three připomíná význam takzvaného Bradyho pravidla, jednoho ze základních principů amerického trestního práva.
Jeho název pochází z rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států ve věci Brady v. Maryland z roku 1963. Soud v něm stanovil, že obžaloba musí obhajobě zpřístupnit podstatné důkazy příznivé pro obviněného, pokud se týkají jeho viny nebo možného trestu.
Nejde pouze o materiály, které mohou přímo prokázat nevinu. Povinnost se může vztahovat také na informace, které zpochybňují důvěryhodnost svědka obžaloby nebo mohou změnit způsob, jakým porota hodnotí celý případ.
Představme si situaci, kdy svědek tvrdí, že viděl obžalovaného na místě činu, ale policejní spis obsahuje jeho dřívější výpověď, která se od pozdější verze zásadně liší. Nebo když vyšetřovatelé získají informaci, že vraždu mohl spáchat někdo jiný. Pokud jsou tyto informace pro posouzení případu podstatné, obhajoba je musí mít možnost prověřit a využít.
Bradyho pravidlo tedy není jen technická právní formalita. Jeho smyslem je zabránit tomu, aby stát vedl proces pouze s těmi informacemi, které podporují jeho verzi událostí, a zamlčel skutečnosti, jež by mohly obviněnému pomoci.
Povinnost zveřejňovat podstatné příznivé důkazy přitom není závislá pouze na tom, zda si o ně obhajoba výslovně řekne. Americká judikatura tento princip dále rozvinula a zdůraznila, že jde o ústavní povinnost obžaloby.
V případu tří mladíků z Baltimoru se otázka policejních dokumentů stala zásadní právě proto, že mohly upozornit na jiného možného pachatele a zpochybnit důvěryhodnost svědectví, na nichž odsouzení stálo.
Po 36 letech přišla svoboda
V listopadu 2019 se přezkum dostal k rozhodujícímu okamžiku. Státní zástupkyně Marilyn Mosbyová a členové jejího týmu navštívili věznice, v nichž byli Chestnut, Watkins a Stewart drženi.
Muži, kteří byli zatčeni jako šestnáctiletí chlapci, se po více než 36 letech dozvěděli, že se mohou vrátit na svobodu. Soud následně jejich odsouzení zrušil a všichni tři byli propuštěni.
Jejich příběh se stal známým pod označením Harlem Park Three. Každý z nich přišel o desítky let života, které už žádné rozhodnutí nemohlo vrátit. Nemohli znovu prožít dospívání, běžný začátek dospělosti ani řadu okamžiků, které lidé mimo vězení často považují za samozřejmé.
Dlouholeté věznění zasáhlo jejich rodiny, vztahy a psychické zdraví. Někteří jejich blízcí zemřeli, aniž se dočkali jejich návratu. V březnu 2020 Maryland každému z mužů přiznal odškodnění téměř tři miliony dolarů.
Peníze ale nedokázaly vyvážit čas strávený za mřížemi. Odškodnění je uznáním závažnosti nespravedlnosti, nikoli způsob, jak napravit všechny její následky.
Nevinní odsouzení a svědek, který s tím nedokázal žít
Případ měl ještě jednu oběť, jejíž příběh se do titulních zpráv dostával méně často. Ron Bishop, který jako chlapec vypovídal proti třem nevinným, nesl desítky let pocit viny.
Podle jeho pozdějšího vyprávění se při původním vyšetřování bál policie a hrozby, že by mohl být sám obviněn. Jeho strach pomohl vytvořit výpověď, která měla pro tři další chlapce katastrofální následky.
Bishop se později potýkal s výčitkami a opakovaně se vracel k tomu, co u soudu řekl. Přesto trvalo mnoho let, než se rozhodl otevřeně popsat, co se tehdy stalo. V roce 2019 už při rozhovoru s vyšetřovateli jednotky pro přezkum odsouzení řekl, že skutečným střelcem byl podle jeho vzpomínek Michael Willis.
Jeho příběh ukazuje, že justiční omyl nemusí mít pouze jediného původce. Může vzniknout kombinací policejního tlaku, nedostatečného prověřování alternativních stop, problematické práce se svědky a systému, v němž se jednou přijatá verze událostí jen obtížně zpochybňuje.
To ovšem neznamená, že odpovědnost za pochybení lze jednoduše přenést na čtrnáctiletého svědka. Také on byl dítětem v situaci, kterou nedokázal zvládnout, a podle vlastních slov se bál následků, pokud by odmítl spolupracovat s policií.
V roce 2023 získali Alfred Chestnut, Andre Stewart a Ransom Watkins v rámci občanskoprávního sporu proti baltimorskému policejnímu oddělení historické odškodnění ve výši 48 milionů dolarů.
