Tělo dítěte v krabici čekalo 65 let na jméno. Jeho vrah uniká dodnes

V únoru 1957 ležela v porostu u silnice v severovýchodní části americké Filadelfie obyčejná kartonová krabice. Nebyla nijak zvlášť nápadná. Pocházela z obalu dětské kolébky, kterou prodával obchodní řetězec J. C. Penney. Uvnitř však nebylo nic, co by mělo patřit do dětského pokoje. Bylo tam tělo malého chlapce.

Měl přibližně čtyři roky, byl nahý a zabalený do kostkované deky. Na těle měl četná zranění a modřiny, hlava nesla stopy smrtelného násilí. Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že zemřel na následky úderů. Jeho jméno neznali, stejně jako neznali člověka, který ho připravil o život.

Začalo jedno z nejdéle trvajících pátrání v historii města. Policie rozesílala letáky, zveřejňovala fotografie, prověřovala možné stopy a snažila se najít někoho, kdo by dítě poznal. Jeho tvář se dostala do obchodů i na veřejná místa. Fotografie neznámého chlapce se dokonce přikládaly k účtům za plyn, aby se s ní seznámily tisíce domácností.

Nikdo se však nepřihlásil, že ho zná. Nikdo nepodal oznámení o jeho pohřešování. A tak se z dítěte, které muselo mít nějakou minulost, stal Chlapec z krabice – The Boy in the Box. Později se mu říkalo také Neznámé dítě Ameriky.

Tehdy nikdo netušil, že jeho jméno bude odhaleno až v době, kdy už budou téměř všichni původní vyšetřovatelé po smrti. A že ani tento průlom nedokáže odpovědět na nejdůležitější otázku: kdo a proč zabil malé dítě, jehož tvář po desetiletí visela na policejních plakátech?

Vyšetřovatelé v roce 1957 neměli k dispozici genetické databáze ani dnešní možnosti propojení záznamů. Pracovali s výpověďmi, fyzickými stopami a fotografiemi. Přesto se pátrání rozrostlo do mimořádných rozměrů. Podle dobových rekonstrukcí bylo rozesláno až 25 tisíc letáků policejním oddělením po celé zemi. Policisté prověřovali ústavy, zařízení péče o děti i případy pohřešovaných osob. V jednu chvíli prohlíželi také více než jedenáct tisíc fotografií nově příchozích uprchlíků z Maďarska.

Chlapec měl modré oči, hnědé až světle hnědé vlasy a na těle několik charakteristických znaků. Jeho vlasy byly ostříhány neobratně, na těle zůstaly jejich zbytky. Vyšetřovatelé zkoumali deku i krabici, v níž bylo tělo nalezeno. Každá stopa mohla být důležitá. Žádná však nevedla k jeho jménu.

V červenci 1957 byl pohřben jako neznámé dítě. Lidé, kteří se o jeho případ zajímali, se postarali, aby nezůstal bez důstojného místa posledního odpočinku. Na hrobě se objevil nápis „Nebeský Otče, požehnej tomuto neznámému chlapci“.

V této větě je obsažen celý paradox případu. Neznámí lidé se postarali o dítě, které nikdy nepotkali, zatímco se nepodařilo najít nikoho, kdo by je dokázal přivést k jeho vlastní rodině. To ovšem neznamená, že ho nikdo neměl rád nebo že o něm nikdo nikdy nevěděl. Znamená to pouze, že se nikomu nepodařilo jeho totožnost spojit s tělem nalezeným u silnice.

Právě tato otázka se stala jednou z největších záhad případu: jak je možné, že malé dítě zmizelo z lidského života, aniž by po něm někdo oficiálně pátral?

Případ se v dalších desetiletích opakovaně vracel na stůl vyšetřovatelů. Jedním z lidí, kteří se jím odmítali přestat zabývat, byl Remington Bristow, pracovník kanceláře soudního lékaře. V roce 1960 se obrátil na jasnovidku z New Jersey. Ta mu podle pozdějších rekonstrukcí popsala dům a okolí, které Bristowa přivedly k pěstounskému domu nedaleko místa nálezu.

Při výprodeji v domě si všiml dětské kolébky, která mu připadala podobná té, jejíž obal posloužil k odložení těla. Pozornost věnoval také přikrývkám, jež mu připomínaly deku nalezenou u chlapce. Začal věřit, že by dítě mohlo mít spojitost s rodinou, která v domě žila.

Podle jeho hypotézy mohl být chlapec nemanželským dítětem nevlastní dcery muže, který pěstounský dům vedl. Mohlo dojít k tragické události, kterou se rodina pokusila utajit, aby se vyhnula společenské ostudě.

Tato teorie měla jednu výhodu: nabízela příběh, který zdánlivě spojoval několik stop. Jenže podobná kolébka ani běžná deka nejsou důkazem vraždy. A popis místa od jasnovidky nemůže nahradit forenzní důkazy.

Když se vyšetřovatelé k této stopě vrátili v pozdějších desetiletích, nepodařilo se jim prokázat spojení mezi rodinou a vraždou. Teorie o pěstounském domě proto nemůže být považována za vysvětlení případu. Přesto ukazuje, jak zoufale se lidé snažili poskládat život dítěte, o němž téměř nic nevěděli.

V roce 2002 přišla stopa, která působila mnohem konkrétněji. Filadelfskou policii kontaktoval psychiatr z Ohia. Jeho pacientka, v médiích známá pod pseudonymem Mary, tvrdila, že chlapce znala a že se stal obětí násilí v domácnosti, do níž se dostal za nejasných okolností.

Podle její výpovědi ho její rodiče získali prostřednictvím nelegálního obchodu s dětmi. Měl se jmenovat Jonathan. Žena tvrdila, že byl dlouhodobě týrán, podvyživený a že ho její matka při incidentu během koupání ubila. Podle její verze měla být přítomna i tomu, když bylo tělo zabaleno do deky a odloženo na místě, kde ho později našli.

Takový příběh by mohl působit jako konečně nalezené rozuzlení. Některé podrobnosti její výpovědi podle lidí, kteří případ prověřovali, odpovídaly známým informacím. Členové organizace Vidocq Society, která pomáhá s řešením neobjasněných případů, se svědectvím zabývali a někteří mu přikládali značnou váhu.

Jenže rozhodující důkaz chyběl. Vyšetřovatelé nedokázali ženinu verzi nezávisle potvrdit. Později přestala spolupracovat a poté, co se její totožnost dostala do médií, se od případu stáhla.

Její výpověď tak zůstala jednou z nejvýraznějších, ale nepotvrzených teorií. Nelze vyloučit, že některé informace znala z vlastní zkušenosti. Stejně tak ale nelze doložit, že chlapec skutečně žil v její domácnosti, že byl koupen prostřednictvím obchodníků s dětmi nebo že ho zavraždila její matka.

Případ tak získal další příběh, ale nikoli odpověď, kterou by bylo možné předložit soudu.

V roce 1998 byly ostatky neznámého chlapce exhumovány, aby se odborníci pokusili získat DNA. Tehdejší metody však nepřinesly identifikaci. Po vyšetření byl znovu pohřben na hřbitově Ivy Hill Cemetery.

Druhá exhumace následovala v dubnu 2019. Mezitím se kriminalistika posunula o obrovský kus dopředu. DNA už nebyla pouze prostředkem k porovnání dvou konkrétních vzorků. Začala pomáhat také při hledání vzdálených příbuzných prostřednictvím genetické genealogie.

Princip spočívá v tom, že genetický profil neznámého člověka lze porovnat s údaji lidí, kteří dobrovolně poskytli DNA pro genealogický výzkum. I vzdálená shoda může pomoci najít společné předky. Z nich pak odborníci sestavují rodokmeny a postupně hledají konkrétní rodinu.

V Josephově případě byla DNA po desetiletích natolik degradovaná, že běžné pokusy o získání použitelného profilu selhávaly. Vzorky se nakonec dostaly k odborníkům z německého Institutu Maxe Plancka, kde se podařilo získat data využitelná pro genetickou genealogii. Profil byl v roce 2021 nahrán do příslušných databází a během několika týdnů začalo být možné sestavovat rodinné vazby.

Věda tak dokázala něco, co tisíce letáků, stovky podnětů a několik generací vyšetřovatelů nezvládly. Po téměř 66 letech se začala otevírat cesta k chlapcově skutečné identitě.

Dne 8. prosince 2022 filadelfská policie oznámila, že neznámým dítětem byl Joseph Augustus Zarelli, narozený 13. ledna 1953. Byly mu pouhé čtyři roky, když zemřel.

Identifikace vycházela z genetických vazeb na příbuzné z matčiny i otcovy strany a z rodného listu, který se podařilo propojit s výsledky genealogického pátrání. Dokument obsahoval i mírně chybně uvedené jméno otce. Teprve spojení genetických shod a úředních záznamů umožnilo potvrdit, že jde o dítě, které policie po desetiletí znala pouze jako Chlapce z krabice.

Policie však nezveřejnila jména jeho rodičů ani další podrobnosti o rodině. Uvedla, že oba rodiče už nežijí a že je třeba chránit soukromí žijících příbuzných.

Následovalo ještě jedno důležité zjištění. V lednu 2023 zveřejnil deník The Philadelphia Inquirer na základě rozhovorů s členy obou rodin a zdroji blízkými vyšetřování informace, podle nichž byla Josephovou biologickou matkou Mary Elizabeth „Betsy“ Abelová a otcem Augustus J. „Gus“ Zarelli.

Betsy Abelová měla v době Josephova narození 21 let. Předtím porodila dceru, která byla bezprostředně po narození dána k adopci. Příbuzná proto připustila, že i Joseph mohl být adoptován. Novinářům se však nepodařilo tuto možnost potvrdit.

To je důležitý detail: Josephův rodný list existoval, ale dosud se nepodařilo spolehlivě doložit, kdo ho vychovával, kde žil a jak se dostal do situace, která skončila jeho smrtí. Policie uvedla, že se chlapec pohyboval v oblasti kolem křižovatky 61st Street a Market Street v západní Filadelfii. To však samo o sobě neprokazuje, že žil s biologickými rodiči.

Jeho jméno bylo konečně známo. Jeho krátký život zůstával téměř prázdnou stránkou.

Po zveřejnění Josephova jména se začala rozplétat i historie jeho biologických příbuzných. A právě zde se případ proměnil v další bolestivou kapitolu.

Příbuzná z matčiny strany uvedla, že se její rodina dozvěděla, že policie prověřuje spojení s Chlapcem z krabice, přibližně 48 hodin před tiskovou konferencí. Vzpomínala, že fotografii neznámého dítěte kdysi vídala na účtech za plyn, které chodily do domácností. Tehdy ovšem nikdo netušil, že by mohlo jít o jejich příbuzného.

Také rodina z otcovy strany byla zaskočena. Podle právníka zastupujícího děti Augusta Zarelliho se o případu dozvěděly až v souvislosti s policejním oznámením. Tvrdily, že do té doby o Josephově existenci nevěděly a že jim nikdo nepředložil důkaz, který by jejich otce nebo některého člena rodiny spojoval s jeho životem či smrtí.

To ale internet nezastavilo.

Augustus Zarelli zemřel v roce 2014. Jeho potomci se tak ocitli v situaci, kdy se na sociálních sítích začala šířit obvinění týkající se člověka, který se už nemohl bránit, a jeho rodiny, která o případu podle vlastních slov neměla tušení. Právník rodiny uvedl, že příbuzní byli vystaveni útokům na různých sociálních platformách a že tvrzení o jejich zapojení do vraždy považují za nepodložená.

Někteří lidé začali sestavovat rodokmeny, propojovat jména ze starých dokumentů a upravovat online pamětní stránky. Na webu Find a Grave se například objevilo spojení Josephova jména s rodinnými památníky, aniž by bylo prokázáno, že právě tato rodina odpovídá za jeho smrt. V diskusních skupinách přibývali členové a správci museli upozorňovat na zákaz zveřejňování osobních údajů.

Jeden z bývalých filadelfských policejních kapitánů, Drew Techner, zveřejnil vlastní rekonstrukci, ve které spekuloval o identitě Josephových rodičů a možném zapojení konkrétních lidí. Neměl však na původním vyšetřování přímou účast a některé závěry jeho příspěvku byly následně zpochybněny. Po upozornění novinářů slíbil své závěry upravit, jenže text už mezitím koloval po sociálních sítích.

Organizace Vidocq Society, která se případem zabývala, veřejně varovala, že spekulace mohou ublížit lidem, kteří nemají se zločinem nic společného. Zájem veřejnosti může přinést cennou informaci, ale stejně snadno může proměnit nevinné příbuzné v terče podezření.

Příběh Chlapce z krabice tak získal další rozměr: ani odhalení identity oběti nemusí znamenat konec utrpení. Někdy otevře dveře nové vlně obviňování, která se šíří rychleji než ověřené informace.

Tohle zůstává jednou z největších otázek celého případu. Joseph měl rodný list, biologické rodiče a příbuzné. Přesto nebyl nikdy oficiálně nahlášen jako pohřešovaný.

Vysvětlení může souviset s tím, že se narodil mimo manželství v době, kdy společenské stigma nemanželských dětí stále hrálo významnou roli. Jeho matka už jednou dala dítě k adopci. To může být důležitá stopa, ale ne důkaz, že byl adoptován i Joseph.

Je také možné, že ho vychovával někdo jiný než jeho biologičtí rodiče. Z dostupných informací však nelze určit, zda šlo o formální adopci, pěstounskou péči, neformální rodinné uspořádání, nebo úplně jinou situaci. Není doloženo ani to, že by ho někdy vedl v evidenci konkrétní ústav či sociální služba.

V roce 1957 navíc neexistoval dnešní propojený systém evidence pohřešovaných osob. FBI spustila databázi NCIC až v roce 1967 a samostatný soubor pro pohřešované osoby vznikl v roce 1975. To však neznamená, že by tehdejší policie nemohla přijímat oznámení o pohřešování. V Josephově případě podle filadelfské policie žádné takové oznámení podáno nebylo.

Je tedy třeba rozlišovat dvě věci: policie dítě hledala, ale nedokázala ho identifikovat; nikdo však nepodal oznámení, které by jí umožnilo spojit nález s konkrétním pohřešovaným chlapcem.

Odpověď na otázku, proč tomu tak bylo, zatím nemáme.

Případ za desetiletí přitáhl množství badatelů, amatérských detektivů i lidí přesvědčených, že právě oni dokážou rozluštit jeho tajemství. Některé teorie měly konkrétní základ, jiné se opíraly o nepřímé indicie nebo domněnky.

Vedle pěstounského domu a svědectví Mary se objevila například hypotéza forenzního výtvarníka Franka Bendera, že chlapec mohl být v určitém období oblékaný nebo vychovávaný jako dívka. Vycházel mimo jiné z úpravy jeho vlasů a obočí. Tato úvaha se však nikdy nestala prokázaným vysvětlením jeho života ani smrti.

Další badatelé se snažili spojit dítě s rodinou z Memphisu v Tennessee. Tuto možnost prověřovala policie, ale genetické porovnání ji nepodpořilo. Také tato stopa tak skončila bez výsledku.

Právě množství teorií je na případu výmluvné. Každý neobvyklý detail mohl posloužit jako základ příběhu: deka, kolébka, ostříhané vlasy, neexistující oznámení o pohřešování nebo rodina, která o dítěti podle vlastních slov nevěděla. Jenže příběh, který do sebe zdánlivě zapadá, ještě nemusí být pravdivý.

A stejně jako v mnoha jiných nevyřešených případech platí, že absence vysvětlení není důkazem pro žádnou konkrétní teorii.

Dne 13. ledna 2026 by Joseph oslavil třiasedmdesáté narozeniny. Místo oslav se jeho příběh stal impulzem pro novou iniciativu organizace Vidocq Society, jejímž cílem je pomoci identifikovat další zavražděné děti v USA, jejichž jména zůstávají neznámá.

Je to možná nejdůležitější odkaz celého případu. Identifikace Josepha nebyla výsledkem jediné geniální dedukce, ale spolupráce vyšetřovatelů, genetiků, genealogů a příbuzných, kteří poskytli DNA. Ukázala, že i po desetiletích může věda vrátit oběti její jméno.

Samotná vražda však podle dostupných informací zůstává nevyřešená. Nebyl veřejně označen žádný podezřelý a policie nepředložila rozuzlení, které by vysvětlilo, kdo chlapce týral, kdo s ním žil a kdo ho nakonec odložil do krabice u silnice.

Joseph Augustus Zarelli už není jen anonymní tváří z dávného policejního plakátu. Má jméno, datum narození a rodinu, jejíž část se o jeho osudu dozvěděla až po desetiletích. To však neznamená, že známe celý jeho příběh.

Možná nejkrutější na této záhadě není jen to, že někdo připravil o život čtyřleté dítě. Je to také skutečnost, že se po tak dlouhou dobu nepodařilo zjistit, kdo mu měl být nablízku, kdo ho naposledy viděl živého a proč po něm nikdo oficiálně nepátral.

Věda dokázala vrátit chlapci jeho jméno. Na odpověď, kdo mu vzal život, se stále čeká.