Vrak lodi Estonia: Český potápěč po 30 letech zpochybňuje oficiální závěry

V hloubce téměř osmdesáti metrů Baltského moře leží trajekt, který se stal symbolem jedné z největších evropských námořních katastrof moderní historie. V noci z 27. na 28. září 1994 zmizela během necelé hodiny pod hladinou loď Estonia. Na její palubě bylo 989 lidí. Domů se jich vrátilo pouze 137. Tragédie si vyžádala 852 obětí a dodnes patří k nejtragičtějším civilním lodním katastrofám poválečné Evropy.

Přestože od osudné noci uplynulo více než třicet let, kolem Estonie stále existují otázky, které nepřestávají přitahovat pozornost historiků, námořních odborníků ani technických potápěčů. Jedním z nich je český vrakový potápěč a badatel Jindřich Böhm, který se k vraku opakovaně potápěl a více než dvě desetiletí studuje okolnosti této tragédie.

Jindřich Böhm patří mezi nejzkušenější české technické a vrakové potápěče. Ve své kariéře se věnoval desítkám historických vraků, pátral po osudech válečných lodí i letadel a podílel se na výzkumu míst spojených s významnými historickými událostmi, včetně pátrání po letounu francouzského spisovatele a pilota Antoine de Saint-Exupéry.

Jeho práce však není jen o potápění. Každé expedici předcházejí měsíce studia archivních materiálů, technických dokumentů, výpovědí svědků i dobových fotografií. Sám opakovaně říká, že vraky nejsou jen kusy oceli na mořském dně, ale především příběhy lidí, jejichž osudy se v jediném okamžiku navždy změnily.

Právě případ Estonie se stal jedním z jeho nejvýznamnějších dlouhodobých výzkumných projektů.

Trajekt Estonia vyplul večer 27. září 1994 z estonského Tallinnu do švédského Stockholmu. Počasí na Baltském moři se rychle zhoršovalo. Vítr dosahoval síly vichřice a několikametrové vlny narážely do přídě lodi.

Krátce po jedné hodině ranní začali někteří cestující slyšet silné kovové rány. O několik minut později se loď prudce naklonila. Voda pronikala na automobilovou palubu, trajekt ztrácel stabilitu a během necelé hodiny zmizel pod hladinou.

Z téměř tisícovky lidí na palubě přežilo jen 137. Mnozí cestující neměli kvůli rychlému náklonu šanci dostat se z kajut ani obléknout záchranné vesty.

Mezinárodní vyšetřovací komise složená ze zástupců Estonska, Finska a Švédska dospěla k závěru, že hlavní příčinou katastrofy bylo selhání příďového krytu určeného pro nakládání vozidel.

Silné vlny měly poškodit jeho uzamykací mechanismus. Po utržení příďového krytu se otevřela rampa vedoucí na automobilovou palubu, kam začala nekontrolovaně proudit voda. U trajektů typu Ro-Ro představuje zaplavení této paluby mimořádně nebezpečnou situaci. Voda se po široké otevřené ploše rychle přelévá, výrazně snižuje stabilitu lodi a může během velmi krátké doby způsobit její převrácení.

Tento závěr je dodnes oficiálně platným vysvětlením příčin katastrofy.

Jindřich Böhm však patří mezi odborníky, kteří se domnívají, že celý příběh nemusí být tak jednoznačný.

Po opakovaných ponorech k vraku a studiu dostupných materiálů upozorňuje na okolnosti, které podle něj nebyly dostatečně vysvětleny. Ve svých knihách, odborných článcích i veřejných přednáškách poukazuje zejména na některá poškození trupu, průběh zaplavování lodi a na otázky týkající se samotného vyšetřování.

Podle Böhma si tyto skutečnosti zaslouží další odborné zkoumání. Jeho závěry se v řadě bodů rozcházejí s oficiální zprávou, zároveň však představují jeho odbornou interpretaci dostupných poznatků, nikoli mezinárodně potvrzené závěry.

Jedním z nejdiskutovanějších témat je možnost přepravy vojenského materiálu.

Po letech švédské úřady potvrdily, že trajekt Estonia byl při dvou předchozích plavbách skutečně využit k přepravě vojenské elektroniky určené pro švédské ozbrojené síly. Tato informace ukázala, že loď byla v omezeném rozsahu zapojena do přepravy citlivého vojenského materiálu.

Současně je ale důležité dodat, že dosavadní oficiální vyšetřování nenašla důkaz, že by obdobný náklad převážela také během své poslední plavby.

Právě tato skutečnost podle Jindřicha Böhma otevírá prostor pro další otázky. Pokud byly některé informace o předchozích přepravách dlouhá léta utajované, je podle něj legitimní ptát se, zda byly všechny okolnosti poslední plavby skutečně objasněny.

Ani po uzavření vyšetřování zájem o Estonii neutichl.

Moderní podvodní technologie umožnily v posledních letech vytvořit detailnější trojrozměrné mapy vraku. Ty odhalily také další poškození trupu, které se stalo předmětem odborných diskusí.

Zatímco část odborníků je vysvětluje působením mořského dna a sil při dopadu vraku, jiní – mezi nimi i Jindřich Böhm – upozorňují, že některé okolnosti si podle nich zaslouží podrobnější analýzu.

Nové průzkumy přinesly cenné poznatky o stavu vraku, dosud však nepřinesly důkaz, který by vedl ke změně oficiální příčiny potopení.

Po katastrofě se objevily návrhy na vyzvednutí lodi i těl obětí. Nakonec však převážil jiný přístup.

Vrak leží přibližně osmdesát metrů pod hladinou a místo bylo prohlášeno za pietní lokalitu. Estonsko, Finsko a Švédsko přijaly dohodu, která omezuje zásahy do vraku a chrání jej jako místo posledního odpočinku stovek lidí.

Právě toto rozhodnutí je dodnes předmětem debat. Zatímco jedni jej považují za projev úcty k obětem, druzí upozorňují, že omezený přístup komplikuje další technický výzkum.

Možná už nikdy nebudeme znát všechny odpovědi na otázky, které se zrodily během jediné bouřlivé zářijové noci roku 1994.

Jisté však je, že příběh trajektu Estonia neskončil jeho potopením. Pokračuje v archivech, při podmořských expedicích i v práci lidí, kteří se snaží porozumět tomu, co se tehdy skutečně odehrálo.

Mezi nimi je i český potápěč Jindřich Böhm. Neproto, že by tvrdil, že zná definitivní pravdu, ale proto, že věří, že některé otázky si i po více než třiceti letech zaslouží znovu položit. A právě v tom možná spočívá největší odkaz příběhu lodi Estonia – připomíná, že hledání pravdy nekončí okamžikem, kdy je uzavřena vyšetřovací zpráva.

Článek vychází z veřejně dostupných vyšetřovacích zpráv, odborných publikací a rozhovorů. Tam, kde jsou uvedeny názory Jindřicha Böhma nebo jiných badatelů, jsou prezentovány jako jejich odborné interpretace, nikoli jako oficiálně potvrzené závěry.

ZDROJE: