Článek
Když to řeknu nahlas, zní to jako něco, co by měla řešit až babička. Jenže mně se to vkrádá do hlavy večer, když zhasnu a obrazovka telefonu konečně přestane zářit. Ležím a najednou si uvědomím, že život nemá tlačítko pauzy. Že i když se učím na test z chemie, posílám meme kámošce a sním, jaké to bude po maturitě, pořád běží nějaké neviditelné stopky. A z toho mi někdy buší srdce tak nahlas, že slyším jen vlastní dech.
Poprvé jsem si to uvědomila, když umřel náš křeček. Zní to trapně, já vím. Ale ten prázdný domeček v kleci byl tichý jinak než ticho v noci. Táta tehdy řekl, že „takový je koloběh“, a já přikývla, jako že chápu. Nechápala jsem nic. Jen jsem zírala na to, že ještě včera pil z napáječky a dneska už tu není. Už nikdy pít nebude. Od té doby mám v sobě takový drobný alarm. Občas pípne, když projíždím kolem nemocnice a cítím ten nemocniční zápach. Občas, když se máma zpozdí a nezvedá telefon.
Ve škole se o smrti moc nemluví. Probíráme antiku, kde se umírá v tragédiích, a biologii, kde jsou to buňky, co se dělí a jednou přestanou. V reálném životě se to odsouvá. „Neboj, ještě máš čas,“ říkají dospělí. Jenže to, že „ještě mám čas“, neznamená, že ho mám nekonečno. A tak se ptám: co když nestihnu to, co chci? Co když nestihnu pochopit sama sebe? Co když odejde někdo, bez koho si neumím představit den?
Někdy mě to chytne zničehonic. Sedím v autobuse, venku prší, sluchátka hrají něco smutného a já si představím, jak by to vypadalo, kdyby zítra nebylo. Ne kvůli dramatu, ale protože mě zajímá, co po mně zůstane. Rozházený pokoj? Nedopsaný deník? Neposlaná zpráva, ve které jsem chtěla někoho poprosit o odpuštění? A dochází mi, jak moc odkládám věci „na potom“. Jako by „potom“ bylo jisté.
Kámoška říká, že jí pomáhá víra. Že to „pak“ je vlastně „jinak“, ne „nic“. Já nevím. Někdy bych si přála umět věřit. Jindy mi stačí jen představa, že jsem součástí něčeho obrovského, co sice neznám, ale nemusím to celé pochopit, abych v tom našla klid. Třeba jako když stojím u řeky a voda plyne ať chci nebo ne. Nesnažím se ji zastavit, jen u ní chvíli stojím a vím, že teče dál.
Mluvila jsem o tom s mámou. Řekla mi, že strach z konce je vlastně důkaz, že miluju to mezi. Že se bojím smrti proto, že mi na životě záleží. Trochu mě to uklidnilo. Možná je strach jako budík: připomene, že mám vstát a něco dělat. Že mám kamarádce napsat dnes, ne zítra. Že mám říct tátovi, že jsem ráda, když mě ráno veze na vlak a dělá si legraci z mých bot. Že mám vyfotit babiččiny ruce, protože vyprávějí příběhy, které bych si jinak nepamatovala.
Zkouším si dělat malé seznamy. Ne bucket list s obřím skákáním z letadla, ale seznam „živých“ věcí. Zavolat někomu, s kým jsem se pohádala. Jít se projít bez mobilu a fakt si všímat, jak voní vzduch po dešti. Naučit se upéct bábovku tak, aby se nepřilepila. Přečíst si dopis, který jsem psala sama sobě před rokem, a připsat nový. Je to banální? Možná. Ale kdykoli udělám drobnou věc, která dává smysl mně, strach se zmenší. Nezmizí, ale přestane křičet.
Taky jsem zjistila, že pomáhá mluvit. Nahlas. Ne jako „děcka, dneska probíráme smrt“, ale jako „hej, včera mě to zase chytlo, můžu to říct?“ Většinou někdo přikývne a dodá: „Mně taky.“ A najednou v tom nejsem sama. A když se necítím na mluvení, píšu. Do zápisníku, který nosím v batohu. Někdy jen jednu větu: „Dneska jsem se bála, ale šla jsem ven a bylo hezky.“ Jindy tři stránky myšlenek, co by jinde zůstaly uvězněné.
Někdo by možná řekl, že to moc řeším. Ale já nechci proplout svojí vlastní existencí jako ve spánku. Nechci se jednou probudit a zjistit, že jsem žila cizí sny. Strach ze smrti mě nutí ptát se: co je pro mě opravdu důležité? Ne co „by mělo být“, ale co cítím, když si sundám všechny masky. A když si tohle přiznám, začnu si víc vážit i těch obyčejných věcí: polštáře nahřátého sluncem, čaje, který mi máma strčí do ruky, ticha, ve kterém je slyšet kočka přede dveřmi.
Možná to celé není o tom přestat se bát. Možná je to o tom naučit se žít se strachem, aby nás neřídil. Jako když se naučíte jezdit na kole v mírném protivětru: nečekáte, až přestane foukat, jen šlapete. Někdy pomalu, někdy rychleji, ale pořád dopředu. A když se unavím, zastavím a odpočinu si. A je v pořádku požádat někoho, ať mi chvilku pomůže tlačit.
Když na to myslím takhle, smrt přestává být monstrum ve skříni a stává se hranicí, která dává barvy tomu, co je před ní. Možná právě proto se směju víc nahlas, i když to občas zní divně. Možná proto začínám častěji říkat „mám tě ráda“, i když se u toho trochu stydím. A možná proto dneska večer zase zhasnu, vydechnu a řeknu si: „Dobrý. Ještě jsem tady.“
Bojím se smrti. Ale víc se bojím neprožitého života. A vy?
