Je to sebevražda sociální demokracie? Kolikátá už?

Pokud bychom si vedli čárky za každou ránu, kterou si tato kdysi dominantní levicová síla zasadila sama, nestačily by prsty jedné ruky. Ani dvou.

Tady je výčet těch nejvýraznějších momentů, kdy sociální demokracie sama sebe zradila, rozložila nebo zničila – a pokaždé to bolelo.

První těžký hřebík do rakve přišel už v roce 1948. Tehdy se vedení strany, pod vedením Zdeňka Fierlingera, „dobrovolně“ spojilo s Komunistickou stranou Československa. Tisíce členů nesouhlasily, ale strana jako taková zmizela z politické mapy. Byla to první smrt – na dlouhých čtyřicet let.

Po revoluci se sociální demokracie vrátila, ale její návrat nebyl triumfální, spíš bolestivý. Roku 1998 podepsal Miloš Zeman takzvanou opoziční smlouvu s Václavem Klausem. Sociální demokracie sice vládla, ale za cenu totální ztráty důvěry – voličům splývala s pravicí, a podmínky dohody smrděly politickým obchodem. První velké zklamání demokracie nové éry.

Pak už to šlo z kopce. V roce 2004 eurovolby – debakl. V roce 2005 pád Stanislava Grosse kvůli bytu za směšnou cenu a nejasnému původu peněz. V roce 2006 Jiří Paroubek sice vyhrál volby, ale nedokázal sestavit vládu – a přestože měl téměř třetinu hlasů, skončil v opozici. Strana působila silně jen na papíře.

Rok 2010 znamenal další propad. Paroubek odešel a s ním i poslední náznak autority. Rok 2013? Sice vítězství, ale velmi slabé – a hlavně neuvěřitelně trapná fraška s takzvaným „lánským pučem“, kdy se část vedení pokusila odstranit Bohuslava Sobotku za zády členů. Vše před očima veřejnosti. Skandál, který rozložil důvěru a konsolidaci na roky.

A pak přišel rok 2017. Sociální demokracie ztratila dvě třetiny svých voličů. Historický propad. V roce 2018 vedení (tehdy už pod Hamáčkem) přesto rozhodlo o vstupu do vlády s Andrejem Babišem. Bylo to jako žádat o poslední ránu z milosti. Místo odrazu ode dna přišel další pád.

V roce 2019 ČSSD poprvé neměla ani jednoho europoslance. V roce 2021 se stalo nemyslitelné: Česká strana sociálně demokratická se nedostala do Poslanecké sněmovny. Jen 4,65 %. Totální konec v dolní komoře.

A teď? Rok 2025. Jana Maláčová podepisuje memorandum s hnutím Stačilo!, které chce referendum o vystoupení z NATO a EU. Hnutí s proruskou nálepkou, komunistickým jádrem a dezinformační aurou. Dienstbier, Netolický, Votava i Vícha ze strany odcházejí. A Maláčová? Místo obratu vsází vše na jednu kartu – na další spojenectví, které zamlžuje, kdo je vlastně SOCDEM.

Kolikátá už?

Poctivě? Tohle je nejméně dvanáctý případ, kdy se strana sama střílí do nohy – nebo rovnou do hlavy. A pokaždé se najde někdo, kdo řekne „teď už je to definitivní konec“. Jenže ta značka vždycky nějak přežila. Otázka zní: co z ní ještě zbývá?

Proč se to pořád opakuje?

Protože strana nikdy nedotáhla svoji modernizaci. Ztrácela se v personálních válkách, krátkodobých taktických spojenectvích a pragmatismu, který se proměnil v naprostou bezzásadovost.
Pokaždé, když bylo potřeba stát pevně na hodnotách, udělala úkrok – jednou doprava, podruhé k oligarchovi, potřetí ke komunistům.

Co dál?

Rebranding na „SOCDEM“ nepomohl, protože nebyl podpořen novou vizí. Kořenová obnova by vyžadovala konec obchodování s principy a návrat k opravdové levicové agendě – srozumitelné, moderní, odvážné. Jenže už není jasné, jestli na to zbývá čas. Voliči ztratili trpělivost a levice se mezitím rozpadla na Piráty, zelené, anarchisty a pár rozhořčených nostalgiků.

A tak zůstáváme s otázkou: je to sebevražda?

Ano. Ale rozhodně ne první.

Dvanáct zásadních momentů, kdy si sociální demokracie sama pod sebou podřezala větev:

Zdroj článku:
Seznam Zprávy – rubrika Volby 2025
Název: Dienstbier ke spolupráci se Stačilo: Je to sebevražda sociální demokracie
URL: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-do-poslanecke-snemovny-dienstbier-ke-spolupraci-se-stacilo-je-to-sebevrazda-socialni-demokracie-280349