Výbuch sopky Whakaari: 22 mrtvých, 2 těla zmizela beze stopy

Procházka kráterem se prodávala jako nezapomenutelný adrenalinový zážitek – jenže 9. prosince 2019 se dobrodružství proměnilo v děsivou tragédii.

Krátce po druhé hodině odpoledne ostrov explodoval. Nešlo o klasickou erupci s tekoucí lávou, ale o freatický výbuch: přehřátá pára a toxické plyny vytryskly pod obrovským tlakem a vystřelily do dvanáctikilometrové výšky tuny popela, bahna a žhavých kamenů. V ten okamžik bylo na ostrově 47 lidí.

Bylo to, jako když vás zavřou do obřího tlakového hrnce. Vteřiny po erupci se vzduch proměnil v žhavou stěnu – pára horká přes 150 stupňů, smíchaná s kyselými plyny a popelem, v jediném nárazu strhla lidem kůži. Pokožka se jim svlékala jako slupka z vařeného vejce, prsty a ruce zůstaly holé, oblečení se přilepilo k tělu a puchýře rostly přímo před očima.

Každý nádech znamenal bolest. S každým dechem se žíravý aerosol dostával hlouběji do plic, pálil sliznice, ničil hlasivky a plnil alveoly vodou. Hlas se měnil v sípání, až nezbylo nic než ticho. Ti, kdo padli na zem, zůstali ležet – svaly a nervy přestaly fungovat, tělo odmítalo poslouchat.

Lidé, kteří přežili, popisovali, že křik raněných rychle slábl. Syčení páry bylo silnější než lidské hlasy. Někteří se snažili plazit směrem k vodě, jiní jen leželi a čekali, až je najde záchrana. Minuty byly nekonečné. Všude pach síry, popela a spáleného masa. Byl to okamžik, kdy se dobrodružství změnilo v bezmoc. Ostrov pohltil životy jako varná konvice, která se nedala zastavit.

Prvních pět lidí zemřelo přímo na místě – zasypáni popelem nebo otráveni toxickými plyny. Záchranáři pak našli osm dalších mrtvých, jejichž těla ležela pod vrstvou popela, zčásti pohřbena sopečnými úlomky. Dvě z obětí však navždy zmizely – nikdy se je nepodařilo nalézt, takže byli později oficiálně prohlášeni za mrtvé.

Celkem zemřelo 22 lidí. Sedmnáct z nich během prvních 48 hodin od výbuchu, další postupně podléhali následkům popálenin a selhání orgánů. Poslední obětí se stal čtyřiašedesátiletý německý turista Horst Westenfelder, který bojoval s devadesátiprocentními popáleninami sedm měsíců, než jeho tělo definitivně selhalo.

V nemocnicích se mezitím odehrávala medicínská bitva, jakou Nový Zéland do té doby nezažil. Přeživší měli popáleniny na těle v průměru skoro 50 %, což je extrémně vysoká hranice. U popálenin nad 45 % povrchu těla prudce roste úmrtnost – většina pacientů ve vyšším věku či dětí tento rozsah poškození kůže nepřežije, a to ani v nejlepších nemocnicích světa.

Pro novozélandské zdravotnictví to znamenalo akutní krizi. Z USA a Austrálie se muselo narychlo objednat 1,2 milionu cm² dárcovské kůže, protože domácí zásoby by vystačily sotva na pět pacientů. V nemocnicích se operovalo doslova nonstop: chirurgické týmy běžely ve třech směnách a snažily se o nemožné – zachránit lidi, kterým žhavý popel a kyselina doslova rozežraly kůži až do svalů.

Desítky pacientů skončily v umělém kómatu. Například Lisa Dallow se probrala až po dvou měsících, když už její manžel a dcera byli dávno pohřbeni. Jesse Langford se probudil po osmi dnech a rovněž zjistil, že přišel o celou rodinu. Z osudového dne si nikdo z nich nepamatoval nic kromě děsivého syčení páry a zoufalého křiku ostatních turistů.

Zraněné rozvážely vrtulníky nejprve do přeplněných místních nemocnic ve Whakatāne a Tauranze, kde zoufale chyběla intenzivní lůžka, ventilátory a odborný personál. Situace byla natolik kritická, že popálené následně evakuovala armáda ve speciálních letounech C-17 a C-130 do Austrálie a na specializovaná centra po celém Novém Zélandu.

Lidé, kteří přežili, prožili měsíce, někdy i roky bolestivého zotavování. V průměru podstoupili kolem dvaceti operací, zůstaly jim obrovské jizvy, bolest při každém pohybu a noční můry, které je pronásledují dodnes. Stephanie Browitt, která přišla o otce i sestru, stále veřejně mluví o bolesti, halucinacích způsobených léky, a psychických následcích, se kterými musí každý den bojovat.

Jak k tragédii vůbec došlo?

Výstraha novozélandské agentury GeoNet se dva týdny před explozí zvýšila na stupeň 2, což v řeči úřadů znamenalo „zvýšenou vulkanickou aktivitu“. Jenže turistické agentury výlety nerušily – riziko považovaly za minimální. Není totiž jednoduché poznat, kdy freatická exploze udeří – magma se v takových erupcích na povrch vůbec nedostává, senzory nezachytí žádný signál blížící se katastrofy.

Kdo tedy nese odpovědnost? Novozélandský úřad pro bezpečnost práce (WorkSafe) obvinil třináct společností a institucí, včetně firmy Whakaari Management Ltd., majitele ostrova. Soud nejprve udělil pokuty v řádech milionů dolarů, ale v roce 2025 vyšší soud rozhodl, že majitel ostrova za bezpečnost návštěvníků nenese přímou odpovědnost. Výsledek? Odpovědní nejsou zřejmě nikde – jen ve formálním právnickém soukolí.

Whakaari (White Island) je dodnes veřejnosti uzavřený. Nikdo nedokáže říct, zda se tam turisté ještě někdy vrátí, ale spíš to vypadá, že ostrov zůstane jen připomínkou tragédie, která ukázala limity turistického byznysu a našeho vztahu k přírodě. Místo slibované „nejdostupnější aktivní sopky“ je to dnes spíš memento, které nám připomíná, že přírodní síly nelze zkrotit turistickým průvodcem a bezpečnostním poučením.

Tragédie na Whakaari nás učí, že i když dnešní doba nabízí pocit absolutní kontroly a bezpečí, příroda má vždy poslední slovo. A že když prodáváme nebezpečí jako turistickou atrakci, měli bychom být připraveni nést odpovědnost – nejen právní, ale především morální – za životy, které jsou v sázce. Protože jak nám připomnělo těchto dvaadvacet mrtvých lidí, některé zážitky nikdy neměly být na prodej.

Výlet na Whakaari - cena a pojištění?

Výlet na Whakaari v roce 2019 stál něco, co se na první pohled zdálo jako férová cena za dobrodružství. Standardní lodní exkurze vyšla kolem 3 000 korun za dospělého, děti platily o něco méně – asi 2 000 korun. Za to jste dostali dvouhodinovou procházku kráterem, plynovou masku, helmu a oběd na palubě. Helikoptérový zážitek byl podstatně dražší – kolem 9 000 až 12 000 korun na osobu.

A přitom v té ceně nebylo prakticky nic, co by vás ochránilo, když šlo do tuhého. Turisté, kteří si koupili výlet přímo u White Island Tours, podepsali před nástupem jednostránkový papír. Bylo na něm uvedeno, že vstupují na aktivní sopku na vlastní riziko a že společnost nenese odpovědnost za „nepředvídatelné geologické události“. Žádné podrobnosti, žádné vysvětlení, co taková událost může znamenat. Cestující z výletní lodi Ovation of the Seas, kterých bylo na ostrově nejvíc, nepodepsali ani to. Nedostali žádný formulář, žádné varování. Prostě jen koupili zájezd a šli.

Tento text staví na ověřených údajích ze seriózních mezinárodních i novozélandských médií, výpovědí přeživších a oficiálních zpráv: