Článek
Všude se píše, že muži nejvíc oceňují přirozenou krásu. Přirozeně plné rty. Přirozená prsa. Přirozené řasy. Přirozený (nebo nejlépe žádný) make-up. Taky prý nemají rádi věčné dietářky a mnohem víc ocení holky, co si s nimi večer pochutnají na pizze nebo zajdou na pivo.
Na tom není vůbec nic špatnýho. Chápu to. A kdybychom se všechny rodily přirozeně krásné, plastické operace a diety nechť zmizí z povrchu zemského. Jenže tahle na první pohled hezká skutečnost jaksi zapomíná na menšinu žen, do které se řadím i já. Hnusný holky. Takový, který nevyhrály genetickou loterii a pro který je přirozená krása nedosažitelný oxymorón. Buď budeme přirozené, nebo krásné. Nic mezi není.
Vemte si třeba takový prsa. Jasně, že nejhezčí by byly přirozený dvojky, trojky. Jenže když na ně čekám už šestadvacet let a pořád nedorazily, mám jen dvě možnosti: Buď zůstanu přirozeně plochá, nebo budu uměle prsatá.
Jestli chci mít plné rty, pěknou pleť, lehce narůžovělá líčka a husté řasy, jak definuje ideál přirozené krásy, bez výplní kyselinou hyaluronovou, konturky, krycího make-upu, tvářenky a řasenky se to, co potkávám ráno v zrcadle, za krásné rozhodně považovat nedá. Buď budu přirozeně hnusná, nebo uměle krásná.
A pokud jde o diety, ani netušíte, jak moc bych si přála jíst a pít, co hrdlo ráčí, a mít při tom postavu jako ze žurnálu (s titulem Přirozená krása, samozřejmě). Jenže moje tělo zřejmě nepostřehlo, že už dávno nežiju v pravěku, a pro jistotu si vytváří tukové zásoby na několik let dopředu, když se na jídlo jen podívám. Takže partner buď může jít na pizzu a pivo s velrybou, nebo na salát s pěkně štíhlou dietářkou.
Přirozená, nebo krásná. Bez čárky to u hnusnejch holek prostě nejde.
