Článek
Článků na téma fat acceptance bylo za poslední roky napsáno nespočet. Hnutí body positivity válcuje Instagram, a když se v kampani Victoria's Secret poprvé objevila modelka s velikostí 44, zdálo se, že i módní průmysl začíná chápat, že ne každý se narodí s modelkovskými geny. Je ale taková i realita? Opravdu nám nezáleží na vzhledu a dokážeme přijmout druhé takové, jací jsou? Skutečně ostatní nesoudíme podle toho, jak vypadají? Nebo to je pořád jen naoko?
Tlustý člověk je v první řadě tlustý a pak až člověk
Když si vzpomenu na svoje dospívání, z velké části ho určoval můj vzhled. Měla jsem třicet kilo nadváhu a tloušťka úplně upozadila jakékoliv jiné vlastnosti a kvality, které jsem měla. Tlustý člověk je tlustý a musí zhubnout, protože tloušťka je nezdravá a neestetická. Tečka. Alespoň takový byl všeobecně uznávaný názor mého okolí. Tloušťka definovala mě samotnou. Jako by moji osobnost určovalo jen číslo na váze a kromě toho nic jiného neexistovalo.
Dokonale to ilustrují hodiny tělocviku, které mám spojené s pocitem trapnosti a studu. Vždycky jsem byla ta poslední, koho si spolužáci vybírali do týmů, bez ohledu na moje sportovní nadání. Nadbytečná kila byla synonymem pro líná a neschopná a nikoho nezajímalo, že mi sporty ve skutečnosti i celkem jdou. Pro nikoho kromě rodiny a pár přátel jsem nebyla Veronika, ale ta tlustá. Holka věčně odsouzená k tomu být vnímána pouze jako neatraktivní a nechtěná.
Když jsem pak začala hubnout a brady ubývaly, začalo se chování lidí kolem mě měnit. Ti, co mi dřív nadávali, mě najednou přijali mezi sebe. Už se mě neptali, kolik hamburgerů jsem měla k večeři, ale jestli s nimi půjdu večer na party. Kluci, kterým jsem se na chodbách se sevřeným žaludkem vyhýbala, mi najednou lichotili a zvali mě na rande. Pouhá změna vzhledu způsobila, že jsem v jejich očích už nebyla jen chodící hora sádla, ale člověk, o kterého se můžou a chtějí zajímat.
Tlusťoška? Anorektička? Vyberte si
Nevím, jestli to bylo shozenými kily nebo věkem, ale během následujících let jsem zase nabyla ztracené sebevědomí. Začala jsem blogovat, zamilovala jsem si módu a strach z toho, kdy mě kdo sejme jedovatou poznámkou, zmizel.
A zničehonic přišla další nálepka. Jsem prý anorektička. Umírám. Nemám to v hlavě v pořádku. Vím to, protože tě vidím na fotkách. Koukni na ty ruce. Nejíš. Přežíváš jen na kafi a vodě. Jsi špatný vzor pro tvé sledující.
Když jsem začala dostávat podobné zprávy a komentáře, musela jsem se smát, jak absurdní tenhle svět je. Ideál krásy se za poslední roky přesunul od vyhublosti směrem k vyrýsované postavě a mně zase ujel vlak. Těla, která jsem v době dospívání vídala na obálkách módních časopisů, byla najednou nežádoucí. Instagram ovládly vyrýsované břišáky a velké kulaté zadky, o kterých jsem si zase můžu nechat leda tak zdát.
Kdybych byla zpátky na základce, zřejmě by mě podobné komentáře semlely, Instagram bych smazala a můj šatník by se proměnil ve sklad pytlů od brambor. Teď nad podobnými poznámkami spíš nevěřícně kroutím hlavou. Ano, vím, že jsem celkem hubená. Vím, že moje ruce vypadají jako párátka (jestli znáte kouzlo, kterým tělu poručíte, aby přibíralo v určitých partiích, platím zlatem). Ale taky vím, jak se cítím, jak žiju a co (ne)jím.
Tlustá nebo hubená, pořád jsem to já
Co je na tom všem ale nejabsurdnější, je to, že prim hraje zase fyzický vzhled. Malá, velká, tlustá, hubená… pořád jsem to já. Ten samý člověk. Ta samá holka, která má stále ty samé emoce, názory, sny. Kila netvoří osobnost stejně jako žádná jiná fyzická odlišnost. Ať už se od všeobecného ideálu lišíme maličkostmi jako je velký nos, barva pleti nebo nás odlišuje fakt, že jsme na vozíčku, všichni jsme v první řadě lidi. Jedinečné osobnosti, jejichž charakter a život nedefinuje to, jak vypadají.
Nesuďme ostatní. Nikdy neznáme celý příběh
Nevím, jestli se toho, kdy dožiju, ale přála bych si, abychom skutečně začali přijímat a respektovat různorodost, která v naší společnosti je. Ať už má někdo nadváhu, podváhu, tmavší pleť nebo jakoukoliv jinou odlišnost od toho, co považujeme za normální, přestaňme nálepkovat a soudit. Nechme být vnější vzhled jen povrchním dojmem a vyviňme úsilí zjistit, jaký je člověk uvnitř.
Tlustý člověk je v první řadě člověk a pak až tlustý.
