Efekt nadměrné sebedůvěry: Proč si neschopní lidé myslí, že jsou úžasní?

Za nadprůměrné se považuje 88 % řidičů, včetně starých lidí. A pokud si myslíte, že se to týká jen hloupých lidí, vyvedu vás z omylu – přes 90 % vysokoškolských profesorů si myslí, že jsou oproti svým kolegům nadprůměrní. Některé zdroje dokonce uvádí, že za nadprůměrnou se považuje až 93 % populace. Což je, čistě z logiky věci, nemožné.

Možná si teď říkáte, že vás se to netýká. Že si sice většina lidí myslí, že jsou lepší než ostatní, ale vy tak namyšlení nejste. Že jste přece skromní. Skromnější než průměrný člověk.

Nebo je vaše skromnost jen další vlastností, kterou přeceňujete.

Tahle tendence považovat se za nadprůměrné je dalším dobře známým kognitivním zkreslením. Běžně se označuje jako efekt nadměrné sebedůvěry, který vede k tomu, že máme tendenci nadhodnocovat vlastní schopnosti, vyhlídky a šance na úspěch. Dochází k němu ve chvíli, kdy jsou nekvalifikovaní lidé přesvědčeni o své kompetentnosti a ti, kteří jsou v oboru nejzběhlejší, tíhnou k sebepodceňování. Hezky to ukazuje následující graf:

Ještě lepší ilustraci biasu nabízí „citronový lupič“ McArthur Wheeler, který v roce 1955 ozbrojen a bez masky vyloupil dvě pittsburské banky. Když ho dopadla policie, byl v šoku, protože, jak tvrdil, „se přece polil šťávou“. Wheeler totiž trpěl utkvělou představou, že když se pomaže citronovou šťávou, stane se pro kamery neviditelným. Svůj názor nezměnil ani poté, co viděl záznamy z přepadení, které označil za podvrh.

Tenhle kuriózní případ inspiroval profesora psychologie na Cornellově univerzitě Davida Dunninga, který se společně s Justinem Krugerem rozhodl přijít na kloub tomu, jak někdo, kdo se chová tak hloupě, může zároveň oplývat takovým sebevědomím. Začali tím, že provedli průzkum se skupinou studentů, v rámci kterého se každý měl ohodnotit ve třech oblastech: humor, anglická gramatika a logické uvažování. Pak jejich sebehodnocení porovnali s výsledky objektivního testu jejich schopností a výsledky hovořily jasně: nejschopnější studenti měli tendenci se podceňovat, zatímco ti méně kompetentní se přeceňovali. Proč mají ti nejneschopnější nejvyšší sebevědomí? Podle Dunninga a Krugera je odpověď jednoduchá. Čím méně toho víme, tím méně jsme schopni rozpoznat vlastní nevědomost. Naopak ten, kdo se v dané problematice orientuje, má lepší představu o tom, co všechno musí umět, aby se stal odborníkem. Stručně řečeno, nekompetentní lidé postrádají rozlišovací schopnosti pro to, aby si uvědomili vlastní nekompetentnost. Ještě stručněji řečeno, lidé, kteří neví, neví, že neví.

Aby toho ale nebylo málo, když byli účastníci výzkumu konfrontování s realitou a dostali možnost upravit své hodnocení, nejschopnější lidé své hodnocení zvedli a přiblížili se tak realitě, ale nejméně kompetentní nezměnili nic. Nekompetentní totiž nejen že nedokázali přijmout negativní feedback, ale začali i bagatelizovat zkoumanou problematiku a zpochybňovat validitu testu.

Na první pohled beznadějná situace, kdy jsou lidé, kteří neví, že neví, odsouzeni k nevědomosti, protože si nedokážou připustit, že neví, má jediné východisko – znalosti, vzdělání, resp. kvalifikace. Slovy Dunninga: „Jediný způsob, jak dokázat lidem jejich nekompetenci, je udělat z nich lidi kompetentní.“ Zkrátka čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje, jak málo toho ve skutečnosti ví.

Pokud tedy potřebujete pracovat a vycházet s lidmi s přehnaným sebevědomím, musíte je konfrontovat s jejich vlastním chybným uvažováním. Dokázat jim, na základě konkrétních příkladů a faktů, v čem je jejich pohled na věc mylný. Druhou cestou je pak ukázat jim, že existuje prostor na zlepšení. Jak totiž Dunning vysvětluje v rozhovoru pro Forbes, lidé podléhající Dunning-Krugerově efektu si často neuvědomují, že nějaký vůbec je.

A co dělat pro to, abyste se začarovanému kruhu Dunning-Krugerova efektu vyhnuli vy? Neustále na sobě pracujte, choďte na přednášky, čtěte knihy o tématech, která neznáte, mluvte s lidmi z jiných bublin, než ve kterých žijete, potlačte ego a nikdy nepřestávejte zpochybňovat vlastní úsudky.