Článek
Za slovem udržitelnost se skrývá spousta triků, jak lidem lhát o tom, že je firma ekologická. Společnosti se předhánějí v tom, kdo bude v očích spotřebitelů víc bio, kdo rychleji dosáhne uhlíkové neutrality, nebo kdo se dřív zbaví plastů. Jenže ve své misi za záchranou planety se firmy dopouštějí mnoha přešlapů. Někdy z neznalosti, jindy záměrně.
Greenwashing, lidově „zelené vymývání mozků“, se tak stal reálnou hrozbou tématu udržitelnosti. Snižováním důvěry v zelená řešení, plýtváním soukromých a veřejných peněz, a hlavně, motáním se ve slepých uličkách v době, kdy téma změny klimatu je třeba řešit rychle, efektivně a komplexně.
- Kdo vymyslel greenwashing? Pojem greenwashing, tedy záměrné sdílení dezinformací o ekologické prospěšnosti daného produktu, služby nebo působení celé firmy, použil údajně jako první jistý Jay Westervelt ve svém pojednání o zdánlivě nevinných kartičkách, které najdete v hotelech. Ty hosty přesvědčují o záhodnosti opakovaného používání ručníků. Tenhle pan Westervelt záhy pochopil, že tyhle kartičky mají s ochranou tzv. životního prostředí společného asi tolik co zbraně s mírem. Velmi snadno si spočítal, že rozdíl mezi vypráním o něco méně ručníků vyjde nastejno jako vyprání o něco více ručníků. Pračka se musí zapnout, spotřeba vody na cyklus je přibližně stejná, ručník se musí vyžehlit tak jako tak. Ručníky se musí vozit tam a zpátky. Došlo mu, že tímhle způsobem se prostě hostům vnukne představa zodpovědného přístupu k životnímu prostředí. Což se v konečném důsledku může odrazit na loajalitě klientů. A tak vznikl pojem Greenwashing. Z praní ručníků. Termín Greenwashing se tedy používá především tam, kde bylo vynaloženo více prostředků a úsilí ke prezentaci zeleného přístupu než ke skutečnému naplnění skutkové podstaty. A to je také největší nebezpečí greenwshingu. Bez ohledu na to, je-li výše zmíněná historka pravdivá či nikoli.
Zelené prodává a firmy to vědí. Společnost TerraChoice proto zveřejnila studii, která má pomoci greenwashing rozeznat, a identifikovala sedm takzvaných hříchů greenwashingu. Jaké to jsou?
- Hřích skryté směny
Tvrzení o výrobku naznačující, že produkt je „zelený“, je založeno na malém vzorku důkazů a nebere v úvahu další důležité faktory. Například papír není z ekologického hlediska nezbytně lepší jen proto, že pochází z udržitelně káceného lesa. Dalšími důležitými parametry při výrobě papíru jsou třeba emise skleníkových plynů, nebo používání chlorinu na jeho vybělení. Příkladem z této kategorie jsou i energetické či plynárenské společnosti, které inzerují nové „zelené“ zdroje energie, zatímco dolují ropu z dalším neprobádaných oblastí a tím ničí životní prostředí. - Hřích nedostatku důkazů
Jde o enviromentální tvrzení, které nemůže být podpořeno snadno doložitelnou informací nebo certifikací od třetí strany. Klasickým příkladem jsou hygienické ubrousky, které tvrdí, že obsahují určité procento recyklovaného obsahu bez uvedení jakýchkoliv důkazů. Pokud společnost uvádí určité procento nebo statistickou informaci, která není ověřena dalším textem nebo odkazem na webové stránky, je takové tvrzení považováno za neprůkazné. - Hřích vágnosti
Obecné, nevýstižné zvolání, které jen vytváří zdání zelenosti. Např. nápis green, eco nebo zelená barva, a to bez uvedení dalších detailů, takže jeho reálný význam bývá zákazníkem zaměňován. Jedním z příkladů je nápis „zcela přírodní“. I arsen, uran, měď a formaldehyd jsou všechno přírodní látky, a přitom jsou jedovaté. „Zcela přírodní“ neznamená nezbytně „zelený“. Další příklady jsou třeba slůvka „netoxický“, protože všechno je v určitém množství toxické. „Příznivý životnímu prostředí“, „eco-friendy“, „eco-vědomý“ jsou také vágní tvrzení, protože bez podrobného rozpracování nemají žádný význam. - Hřích falešné etikety
Výrobek, který kvůli nepravdivým tvrzením nebo certifikaci připomínajícím obrázkům mate zákazníky a přesvědčuje je, že prošel legitimním „zeleným“ certifikačním procesem. Příkladem jsou třeba papírové ručníky, na jejichž obalu je obrázek připomínající certifikaci a tvrdící, že „bojuje s globálním oteplováním“. Dále je to třeba žargon typu „eko-bezpečný“ nebo „eko-preferovaný“. - Hřích bezvýznamnosti
Enviromentální tvrzení, které může být pravdivé, ale není důležité a zákazníkovi hledajícímu produkty šetrné k životnímu prostředí nepomůže. Např. proklamace, že sprej nebo lednička nezvětšují ozonovou díru, protože jsou bez freonů, které ale zákon už dávno zakazuje. - Hřích menšího zla
Produkt představuje společnost jako nejefektivnější, nejúspornější, nejšetrnější v dané kategorii, aniž by zmínila, že prospěšnost celé kategorie je přinejmenším sporná. Např. nízkoemisní nafta s biosložkou. Některé společnosti ji prezentují jako vhodnou pro životní prostředí. Pořád jde ale o fosilní palivo s vysokou uhlíkovou stopou. - Hřích lži
Tvrzení něčeho, co jednoduše není pravda.
Anketa
Zdroje:
https://www.ciraa.eu/manual-greenwashing/
https://www.mediaguru.cz/clanky/2023/06/komunikace-udrzitelnosti-musi-byt-hlavne-transparentni/
https://www.ucc.ie/en/eri/news/here-are-the-7-sins-of-greenwashing.html
https://www.ekonews.cz/co-je-greenwashing/
https://www.trideniodpadu.cz/greenwashing
https://www.ecoista.cz/jak-vas-firmy-klamou-aneb-nebezpecny-greenwashing/
https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/IP_21_269
https://www.nogreenwashing.cz
