Článek
Když jsem po dlouhých letech najednou nebyla všude ta nejmladší. Když jsem dodělala školu a po krátký euforii, že mám konečně víc času na vás i na práci, jsem se najednou ztratila.
Nemám žádný plán. Sen. Nepřemýšlím o tom, kdy navléknu snubák. Koupím byt. Založím rodinu.
Prostě jen jsem. Nechávám se unášet životem. Jsem otevřená všem příležitostem, který se mi naskytnou. Pracuju, vzdělávám se, poznávám lidi dobrý i špatný, chybuju, učím se, snažím se porozumět sama sobě.
A nebýt tlaku, který přichází ze všech stran, bych na tom neviděla nic špatnýho. Nebýt všech těch měla bys… a kdy už konečně…, který se na mě hrnou z médií, sociálních sítí i od rodiny, bych si takhle proplouvala životem bezstarostně dál. Klidně do konce dnů.
Vím. Stárnu.
Vím. Je mi pětadvacet. Biologický hodiny tikaj. Peníze na hypotéku nepřibývaj. Chlapi nečekaj.
A taky vím, že je mi pětadvacet. Mám celý život před sebou. A nechci všechny příležitosti a možnosti, o kterých se našim babičkám ani nesnilo, zahodit jenom proto, že bych měla žít tak, jak si přeje máma, Instagram, společnost.
Až se na to budu cítit, ráda do nový životní etapy vstoupím. Teď mě ale prosím nechte ještě chvíli plout.
Jak dlouho?
Nevím… Záleží na tom?
