Článek
Asi jako každý rodič jsem se i já tento den snažila vyhledat někde nějakou akci pro děti, abych svým holkám udělala radost. S blížícím se termínem tohoto dnu však vzhledem k deštivé předpovědi počasí byly různé akce postupně rušeny. Deštivá předpověď se však ten den nenaplnila. Tak, a co teď? Nakonec jsem vyhlídla jeden dětský den, který pořádali nadšenci do ragby. A tak jsem vzala své tři holčičky, vlezly jsme do MHD a vydaly se směr sídliště. Cestou jsme jely kolem nákupního centra, před kterým stál kolotoč. Velké lákadlo pro každé dítko. Pak si všimnu plakátu, že je zde zrovna dětský den. Zamířily jsme tedy ke kolotoči, kolem kterého byl houf dětiček a rodičů. Očima pátrám po nějakých informacích, třeba kolik stojí jedna jízda. Narazila jsem jen na ceduli s nápisem: Za bezpečnost dětí na kolotoči si zodpovídají rodiče. Po chvíli kolotoč zastavil. V tu chvíli vypukl tvrdý boj o místo na sezení na konících. Do pár vteřin byla všechna místa obsazená, mezi koníky postávali i někteří rodiče. Mé děti na to jen koukaly se zklamáním, že si nestihly sednout. Další kolo se to opakovalo a má nejstarší osmiletá dcera se rozhodla, že si tam alespoň stoupne, jako tam postávali někteří jiní rodiče. Najednou se objevil pán, který ji vykázal pryč, že tam nemá co dělat. „Takže já tam nesmím, protože jsem dítě?“ Vyhrkla na mě naštvaně dcera. Snažila jsem se jí vysvětlit, že ti rodiče, co tam stojí u koníků, jsou tam kvůli tomu, aby jejich děti nespadly. Realita však byla jiná. Vykolíkovali si své místečko, které drželi pro někoho dalšího a maskovali to za bezpečnost. Byly i děti, co se vezly opakovaně, zatímco kolem kolotoče postávaly brečící dítka a jejich naštvaní a otrávení rodiče.
Po chvilce jsem pochopila, že aby se mé dítko mohlo svézt, budu se do toho muset vložit také, jinak to tam bude ještě na hodně dlouhou dobu. Jako jiní rodiče, musela jsem se zúčastnit soutěže o nejlepší vrh dítětem. Po další jízdě jsem byla připravena naskočit na kolotoč s dcerou v náručí a drát se o místo na koníkovi. Avšak marně. Jiná máma byla opět rychlejší. Avšak jedna z dcer, ta pětiletá, svého koníka osedlala. Pro ni to byla jako výhra v loterii. Té mladší, tříleté, jsem se pokusila vysvětlit, že si musí ještě chvilinku počkat, že další jízdu se ségrou vystřídá, a pojede také. Jízda skončila a s natěšenou dcerou jsem se vydala ke koníkovi, kde seděla ta starší dcera. Ta, jak nás viděla, pomalu začala sesedat z koníka. Ještě neslezla a jiná máma z druhé strany na koníka posadila svého synka. Opět byl někdo rychlejší. Otočím se a vidím, že všichni koníci jsou obsazení. Avšak hurá, má nejstarší dcera měla štěstí. Seděla na koni. Ze zoufalství jsem tu nejmladší posadila za ní. Byl to větší kůň, vešly se tam bez problémů obě. Jiné děti také tak doposud seděly, tak proč by nemohly i ty moje. Najednou se však opět objevil pan kolotočář. Podíval se na mé natěšené děti a tu tříletou sundal, že tam být nemůže. Dcera se samozřejmě rozbrečela a běžela ke mně. Pak zaslechnu, jak ten pán říká jiné paní: „Neřvěte na mě, je to kvůli bezpečnosti.“A zase tu máme tu bezpečnost, pod kterou se schová úplně vše. Doteď tam děcka jezdila po dvojicích a najednou to byl velký problém. Výsledkem bylo brečící dítě, které bylo k neutišení. Dítě stále opakující, že pán říkal, že teď nemůže, že příště. V hlavě malé holčičky však slovo příště znamenalo jiný den. Snažila jsem se ji marně vysvětlit, že další jízdu už pojede, že se vystřídá se ségrou. Ta i na ni volala, že ji bude držet místečko. Kolotoč zastavil, beru dceru do náručí a jdu s ní ke koníkovi, ta se však ještě víc rozbrečí a říká, že už tam nechce. Místo obsadil během vteřiny někdo jiný.
Beru holky za ruku a jdeme rychle pryč. Jsem naštvaná, smutná. Dcera brečí. Stále opakuje, že ji pán říkal, že tam nesmí. Snažím se ji opět marně vysvětlit, že to pán myslel tak, že nemůžou být dvě na jednom koni, ale že další jízdu už mohla jet. Prostě to špatně pochopila. Asi se bála, že když si tam opět sedne, pán ji znova vyžene pryč. Myslela si, že tam půjdeme třeba zítra. Že příště znamenalo jiný den. Z celé akce si odnášela pocit odmítnutí a hořkost, protože jiné děti mohly a ona nemohla.
Když jsme byly u kolotoče, před námi na koníkovi seděla větší holčička, která si vesele dělala selfíčka, zatímco malé děti okolo jen koukaly a brečely. Takovéto dravé děti či děti dravých rodičů jistě budou v životě úspěšné. Možná bych měla své děti učit, že předbíhání je v pořádku, že když budou dodržovat pravidla a chovat se slušně, nikdy ničeho nedosáhnou. Možná i k tomu časem doputuju. Zatím však se mi to stále příčí a učit to své děti nechci.
Jsou děti, které se klidně hodinu točí furt dokola, nepustí ostatní sednout a přijde jim to v pořádku. Po hodině usoudí, že už mají dost foteček a že jim to stačí. A pak jsou děti, které klidně hodinu čekají a vůbec se na ně nedostane, protože jejich rodiče už na to prostě nemají trpělivost. Jedinci s ostrými lokty vyhrávají. Ovšem pouze za předpokladu, že ostatní se chovají slušně, či umírněně. Jakmile však více lidí přistoupí k tvrdému prosazení se, hrozí neštěstí. A u toho kolotoče se to začínalo zvrhávat nebezpečným směrem. Tam už jsem být nechtěla. Dvě děti na koníkovi byl bezpečnostní problém, avšak dav dětí s rodiči, co se snaží co nejrychleji urvat si své místo, to bylo v pořádku.
Opravdu by bylo tak těžké tuto akci alespoň trochu zorganizovat, aby v tom nasedání na kolotoč byl alespoň nějaký systém a nebylo to jen o tom, kdo má nejostřejší lokty?
Akce byla absolutně nezvládnutá. Organizace nula. Pořadatel si mohl odškrtnout, že má splněno, ale průběh akce ho zřejmě nezajímal. Člověk pak dochází k závěru, že takovéto akce pořádané obchodními centry se jen tváří, že jsou pro děti, ale jsou pořádané kvůli rodičům, kteří se nechají zlákat kvůli svým dětem a pak zde nechají nějakou útratu. Příště už se podobným akcím v obchodních centrech raději vyhnu.
