Článek
Ženy si někdy stěžují, že toho mají moc. A oprávněně. Po práci je často čeká další šichta. Uvařit, uklidit, řešit domácí úkoly, vyprat… Při takovém návalu povinností se dostává ke slovu únava, frustrace a pocit, že si jejich práce nikdo neváží, že se bere jako samozřejmost. Možná se i přistihnou, jak si v duchu říkají, že přeci nejsou žádné služky. Jsou podrážděné, a když jim jiní členové domácnosti nepomohou, vznikají hádky.
Právě domácí práce bývají jedním z nejčastějších důvodů, proč se doma partneři hádají. Příčinou je jistá nerovnováha. I když se muži už více zapojují do chodu domácnosti, stále je jen málo partnerů, kteří mají domácí práce a své povinnosti rozdělené férově. Ještě stále v hlavách mužů převládá tradiční nastavení, ve kterém se o vše, co se týká dětí a domácnosti starají zejména ženy. Přitom většina žen by uvítala větší rozdělení prací mezi partnery při úklidu, nákupech a péči o děti.
Čím jsou muži starší, tím více očekávají nějaký servis poté, co přijdou domů unaveni z práce. Nasadí bačkory, zapnou televizi a čekají teplou večeři. Mladší muži to mají už poněkud posunuté. Podle průzkumů CVVM výrazně více pomáhají v domácnostech mladší muži s vysokoškolským vzděláním. Nedělá jim problém si s dětmi sednout nad domácí úkol, odvést děti do školky či do školy či nakoupit. Někteří i rádi uvaří. Tento progres ve vztahu k domácím pracím je fajn. I tak toho ale mívají ženy často až nad hlavu a připadají si nedoceněné.
Uklízení
Férové rozdělení povinností vyžaduje komunikaci. Málokterého muže větší zapojení do chodu domácnosti napadne samo od sebe. S muži se musí jednat přímo, ne v náznacích. „Po návratu ze stresujícího zaměstnání potřebuje odpočinek bez dalších nároků. Pokud žena potřebuje mužovu pomoc, je třeba mu to jasně sdělit z očí do očí (nikoliv z koupelny, z kuchyně apod.) a upřesnit dobu výkonu, pak bude mít šanci, že bude slyšena,“ říká sexuoložka Laura Janáčková. V komunikaci s muži je dle odbornice třeba myslet i na to, že muži mají binární myšlení a špatně se jim reaguje na neadresné pseudo-žádosti s otevřeným koncem typu „něco by se s tím mělo udělat“.
Jenže problém mnoha žen je ten, že si o tu pomoc často napřímo neřeknou. Některé naivně doufají, že to muže napadne samo od sebe a jiné to mají tak, že by se cítily trapně. Jsou přeci silné, zvládnou všechno. Podle lékařky Miroslavy Skovajsové se mnohé ženy v dnešní moderní době bojí být vlastně ženami. „Vyjděte ven na ulici a podívejte se, kolik žen má sukni. Kolik žen dneska dokáže říct: Tohle nezvládnu, miláčku, pomoz mi, na toto nemám.“ Ženy mají tendenci potlačovat svou křehkost a zranitelnost.
Skovajsová se ve své profesi setkává s onkologicky nemocnými ženami a všimla si, že tyto ženy často spojuje podobné schéma, kdy žena dělá všechno hlavně pro ostatní, žije ve stresu a na sebe zapomíná. „Ona by se roztrhla za pochvalu. Chce dokázat, že je dobrá, a nakládá si na sebe. Tělo už nemůže, ale hlava pořád vymýšlí další a další krásné věci. Zapomíná na sebe, okolí si zvykne na její způsob žití, přestane ji chválit – a ona přidá,“ sdělila lékařka v rozhovoru s redaktorem Jiřím Kubíkem. Takové nastavení ale pak může vést až k vážným onemocněním.
Právě pochvala je něco, co lidé ve vztazích často postrádají. A nejen ženy, ale i muži. Obzvláště v období, kdy muži stárnou, potřebují od svého protějšku občas nějaké to ocenění, které by zalichotilo jejich egu. „Ve středním věku žijí s partnerem přibližně dvacet let. A vy mu přirozeně celých dvacet let neustále neopakujete, že je úžasný a krásný. Neříkáte dokola: Jé, ty jsi chytrý! Ty jsi řekl tak moudrou větu, to by mě v životě nenapadlo! Tak už to prostě není. Spíš ho vnímáte opravdu jako partnera, kterému můžete některé věci také vytknout. Jste sobě rovní. Jenže ten mužský v krizových letech asi opravdu potřebuje slyšet, že je dokonalý. Ale to je asi normální a lidské. Patří to k životu,“ komentovala před lety svou manželskou krizi s manželem Janem Hrušínským herečka Miluše Šplechtová.
Pochvala a obdiv patří dle sexuoložky Janečkové k základním požadavkům muže, a pokud tato potřeba není v partnerství naplněna, muž ji přirozeně vyhledává jinde. „Sebevědomí muže je podmíněno též jeho schopností konkrétního výkonu. Žena, která se naučí muže oceňovat jakýmikoliv prostředky (pochvala, gesto, dobré jídlo, pití či intimní blízkost), je nejen mužem adorována, ale též odměňována jeho dobrou náladou, pomocí či jinou pozorností.“
O tom, že je třeba partnera chválit, je přesvědčená i herečka Zlata Adamovská, která žije ve šťastném manželství s hercem Petrem Štěpánkem. „Víte, jedna z mnohých lidských vlastností je lenost. Pokud zvítězí nad touhou ženy dobývat, starat se o ně a hýčkat je, budou mít muži problém. A ženy ho začnou mít ve chvíli, kdy přestanou své muže obdivovat (bude-li za co) a náležitě je chválit. Je to jednoduché, ale účinné.“
Petr Štěpánek a Zlata Adamovská
Je třeba umět si na tom druhém najít něco, co stojí za pochvalu. Muži by měli více oceňovat zapojení žen do domácích prací a ženy by zase mohly ocenit například to, jak muži pečují o rodinné auto. Mnoho mužů totiž považuje za pomoc v domácnosti péči o auto, což ovšem většina žen za žádnou pomoc nepovažuje. Ale i to se počítá.
Jak je chválení ve vztahu důležité jsem vypozorovala u svého otce, který se po rozvodu odstěhoval do vesnické chalupy, kde žil se svou milenkou. On řešil technické věci, opravy, provoz auta, ona vařila, pekla, uklízela atd. Jejich vztah trval až do jeho smrti. Když jsem se ho jednou ptala, zda jí miluje, odvětil mi, že je to taková symbióza. Měli své povinnosti rozdělené a vyhovovalo jim to. On měl navařeno, uklizeno a zároveň vždy, když něco opravil, byl náležitě pochválen. Bylo to tak okatý, nicméně on byl spokojený. Někdy jsem se divila, že nevnímá to, jak je to leckdy až přehrávané. „Není třeba se obávat opakovaných superlativů ani přehnaných výroků směrem k muži. Věří jim, neboť aktivované centrum odměny v jejich hlavě zamlží jejich akutní racionální úsudek,“ tvrdí Janáčková.
Co tedy z toho plyne? Pokud máme zájem o vzkvétání svého vztahu, musíme se naučit komunikovat a nezapomínat na chválu. Nikdo nechce, aby jeho práce byla vnímána jako samozřejmost. A kdo jiný by nás měl dokázat ocenit, než životní partner.
Zdroje:
1) REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství: …i ta bez prstýnků. 2017. ISBN 978-80-905355-9-6.
