Článek
Jaroslav Kohout měl dar lidové komiky. Vedle toho měl tah na branku, což z něj učinilo jednoho z nejúspěšnějších podnikajících komiků. Jeho doménou bylo operetní divadlo, kde zaznělo několik šlágrů, které ovládly protektorátní Prahu – např. Už nikdy víc milovat nebudu nebo Cvrček muzikant z hudební veselohry V komoře je myš.
Na jeho vystoupení chodívali lidé, kteří chtěli utéci od starostí všedních dní a alespoň se pobavit. „Byl spokojený, když mu tleskala stařičká babka i nezletilá holčina. Pak dokázal křepčit, tancovat po jevišti a žertovat s nezadržitelným elánem. ,Mým obecenstvem je lid prostý a pražská ulice,´ říkával,“ vzpomínal František Filipovský ve své knize. V jeho očích byl Jára Kohout znamenitý klaun, který však nedokázal svého talentu patřičně využít. „Sháněl všelijaké otřepané, přihlouplé vtipy a anekdoty, platil je po pětikoruně a potom je nejen zdlouhavě, ale i nevkusně uplatňoval na scéně. Nenechal si vymluvit, že není třeba, aby obecenstvo podceňoval. Stejně jako se nenechal přesvědčit, že nepotřebuje na scéně šestnáct polonahých slečinek. ,To by mi lidi nešli do divadla, lidi musej vidět holky! Chtějí nahý hopsandy!´ byl jeho argument.“
Jeho přístup se mu vyplácel. Stal se populárním, čehož si všimli i filmaři, kteří jej začali více obsazovat. Zahrál si např. ve filmech Miláček pluku, Důvod k rozvodu, Klapzubova jedenáctka, Kristian, či Hotel Modrá hvězda. Jeho nejvýraznější rolí byla postava hajného Štětivce v hudební komedii Na tý louce zelený. Původně tuto roli měl dostat jeho kolega a přítel Ferenc Futurista, nicméně režisér Karel Lamač si to nakonec rozmyslel, což mělo dopad na jejich přátelství.
Jára Kohout a Ferenc Futurista
Byl to právě Ferenc Futurista, který měl na jeho kariéru zásadní význam. Rozpoznal v něm jeho talent a přizval jej ke spolupráci. Společně s Ferencovým bratrem pak společně vystupovali po různých podnicích.
Do té doby si Jára Kohout nechával o dráze úspěšného herce jen zdát. Jeho otec měl totiž o směřování svého syna jiné představy. Tatínek Alfréd Kohout pracoval jako úředník dráhy. Věděl, že komediantství je nejisté povolání. I když se jeho syn už od dětství učil tanci a hře na housle, nechal jej raději vyučit zubním technikem. A protože si Jaroslav nedovolil svému otci odporovat, poslechl. Zatímco přes den řešil zubní protézy, po večerech utíkal do víru velkoměsta a hrával v pražských kabaretech. Pak nastal osudný večer, kdy se na jednom studentském večírku náhodou seznámil s Ferencem Futuristou.
Vzniklo partnerství, které trvalo devět let. Společně vystupovali, nahrávali gramofonové desky a zahráli si i v několika filmech. Během té doby se Jára zamiloval do tanečnice Mimi (Boženy) Grünwaldové, která mu v roce 1926 řekla své „ano“. Poté mu porodila celkem čtyři děti. Vedle 3 dcer měl syna Jaroslava, který však v pouhých pěti letech zemřel na těžký zápal plic. Jejich manželství vydrželo až do manželčiny smrti, strávili spolu neuvěřitelných 53 let.
Jako otec početné rodiny musel umět vydělat peníze. Jeho podnikavost jej přivedla k nápadu koupit smíchovské Švandovo divadlo. Poté, co se profesně rozešel s Futuristou, se už nechtěl vracet do kabaretů. Roku 1935 se tedy vrhl na ředitelování divadla, do kterého převedl kabaretní bavičství.
Pak přišel rok 1938 a jemu se naskytla zajímavá obchodní příležitost. Jiří Voskovec s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem se rozhodli emigrovat. Než však zmizeli v Americe, řešili, jak naloží s opuštěným divadlem ve Vodičkově ulici a jeho inventářem. Dle vzpomínek Františka Filipovského, který v divadle hrál, se uvažovalo o Karlu Hašlerovi a Jaroslavu Kohoutovi, který doposud působil na Smíchově a lákalo jej působit i v centru Prahy.
Volba padla na Járu Kohouta. Než si ale podali ruce, přiměli jej ke slibu, že se sálem U Nováků převezme také celý soubor. Musel souhlasit s tím, že herce zaměstná a bude je platit, dokud si nenajdou jiné angažmá. Navíc si Werich kladl podmínku, že po dobu jeho nepřítomnosti se Kohout finanče postará o jeho matku, která zůstala v Praze. K tomu jim dle Filipovského měl zaplatit čtvrtmilionové odstupné.
Jiří Voskovec a Jan Werich, Evropa volá, 1932
I za těchto podmínek si Kohout mnul ruce. To, že se mohl nastěhovat do míst, kde doposud působilo legendární Osvobozené divadlo, pro něj bylo terno. Už to o sobě bylo dobrou reklamou. A jelikož byl opravdu podnikavý, získal záhy ve stejném domě také restauraci s vinárnou nazvanou U Kohouta.
Divadlo Járy Kohouta U Nováků zahájilo svou činnost premiérou hry To bylo v háji krátce před Vánoci 1938. Reakce diváku však byla rozpačitá. Někteří dle Filipovského dokonce o přestávce otráveně odešli domů. „Zvědavost přivedla i moji ženu. Ani ona nezadržela slzy zklamání. Byla to smutná podívaná pro člověka, který měl v živé paměti úroveň představení, jaká zde ještě nedávno nabízeli Voskovec s Werichem a Honzlem. Říkal jsem si, samozřejmě s trochou nadsázky, že u Járy Kohouta jsem si po šťastných letech vedle kluků odbýval umělecký koncentrák. Nicméně teď, s odstupem desítek roků, si uvědomuju, že v podmínkách válečné doby to zas tak zlé přece jen nebylo,“ popsal Filipovský v knize Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. Podobně jako Hana Vítová, Vladimír Šmeral či Bohouš Záhorský vyčkával na vhodnou příležitost, kdy by mohl od Kohouta odejít a najít si angažmá v jiném divadle. Členům souboru Osvobozeného divadla se totiž nechtělo účinkovat v Kohoutových nenáročných zpěvoherních fraškách. I tak si Kohout našel své publikum, které na jeho představení rádo chodilo.
Během okupace nastaly těžké časy. Kohout se údajně kompromitoval v několika pronacistických rozhlasových skečích. Dostal se do podobné pozice jako Vlasta Burian, který byl donucen vystoupit ve skeči Hvězdy nad Baltimore, ve které byl Jan Masaryk vylíčen jako alkoholik. Ani to Kohoutovi však nepomohlo od toho, aby byl zatčen a uvězněn v Pankrácké věznici, odkud jej nakonec dostal jeden příslušník SS, který byl jeho fanouškem.
Po válce opět neměl důvod ke smíchu. Jeho divadlo bylo zestátněno, navíc v něm nesměl hrát. A tak jezdil po své vlasti a živil se jako estrádní umělec. Zvažoval odchod do USA, ale nechtělo se mu začínat v cizí zemi nanovo. Navíc neuměl anglicky. „Zachránil ho prý tehdy Jan Masaryk, který ho varoval, aby rychle zmizel, že po něm půjdou. Jako po všech úspěšných a bohatých. Dokonce mu pomohl sehnat pasy pro celou rodinu,“ popsala jeho druhá žena Marcela Kohoutová.
Vladimír Clementis a Jan Masaryk
A tak se začal v Kohoutově hlavě rodit plán, jak překonat hranice. Na podzim roku 1948 se nabídl, že přijede se zábavným pásmem rozptýlit pohraničníky do Aše. Mezitím se domluvil s převaděčem, aby celou rodinu dostal do bezpečí. Stálo ho to 150 tisíc korun.
Když se naplnil sál dělníky z místní textilky a také esenbáky a pohraničníky, sehrál své vrcholné představení. Vešel na zhasnuté jeviště v noční košili se zapálenou svíčkou v ruce. Pak zašeptal směrem k publiku: „Já fouknu! Já fouknu!“ Pobavení diváci jej začali vybízet, ať foukne. A tak fouknul. O přestávce si oblékl kostým kohouta a vytratil se za svou rodinou, kterou už mezitím jeden muž ukryl v nedalekém prvorepublikovém bunkru. Převlek kohouta si ponechal z taktických důvodů pro případ, že by byl dopaden. Plánoval, že by v takovém případě předstíral, že se zbláznil.
Jeho plán vyšel. Poté, co nastal klid a pohraničníci je přestali hledat, utekl s rodinou směrem k Německu. Bohužel se museli obejít bez svých zavazadel, které jim převaděči v nestřežené chvíli ukradli. „Jára líčil, jak se za hranicemi ocitl zcela bez prostředků a dcerám k Vánocům v lágru pro utečence místo dárků vyřezal dřevěné panenky…,“ uvedla Marcela Kohoutová.
Naštěstí se mu podařilo rodinu zajistit. Kohoutovi se přesunuli do Paříže, kde Jára předváděl pantomimu. Na počátku 50. let dostal od Pavla Tigrida nabídku k účinkování v nově vznikajícím rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. Jak to však bylo možné, odjel za velkou louži, kde pracoval jako redaktor a hlasatel pobočky Svobodné Evropy v New Yorku.
V Americe začal nový život. Vystupoval pro krajany, zahrál několik drobných rolí v různých filmech. Dokonce měl prý hrát ve filmu Miloše Formana. „S tím se kamarádil v Americe a později si velmi vyčítal, že po menší epizodě ve filmu Taking Off odmítl hrát ve slavném Přeletu nad kukaččím hnízdem. Šlo o úžasnou roli, kterou pak vzal Danny de Vito. Jenže Jára tehdy pracoval naplno ve Svobodné Evropě, kde ho nechtěli na celé léto uvolnit. A vzhledem k tomu, že živil početnou rodinu, nemohl si dovolit žádný úlet,“ prozradila Marcela Kohoutová.
V roce 1968 doufal, že by se mohl vrátit, Werich mu prý vyjednal angažmá v Divadle ABC, jenže Sověti byli rychlejší. A tak se do vlasti vrátil až po sametové revoluci. Jeho žena se návratu bohužel nedožila.
Jen co v roce 1990 přijel, pustil se do práce. Pořádal přednášky, zájezdy a četná rozhlasová i televizní vystoupení. Objevil se také před kamerou. Zahrál si v komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali a také ve snímku Divoké pivo.
Stihl se také znovu oženit s o 60 let mladší novinářkou, která s ním dělala rozhovor pro týdeník Ahoj na sobotu. „Odzbrojil mě vtipem, bezprostředností, pohodou. Hned druhý den mě pozval na báječnou večeři do hotelu Ambassador. Říkal: ,Když jsme si tak pěkně popovídali…´A tam to vlastně začalo: stěžoval si na své tři dcery. Nechápaly jeho touhu vrátit se do rodné země a zemřít doma. Chtěly rychle prodat jeho dům v New Yorku a on měl dožít v Hollywoodu v domově pro vysloužilé herce. Říkal: ,Tam mě zavřou a druhej den jsem mrtvej! Já potřebuju publikum, být mezi lidmi, aby mě poznávali… Bylo to smutné. A mně ho začalo být líto,“ vzpomínala Marcela.
Chtěla mu udělat radost, tak jej pozvala na sváteční oběd k sobě domů, kde se starala o svou nemocnou maminku. Připravila jeho nejoblíbenější jídlo, kachnu s červeným zelím a knedlíkem. Když Jára pozoroval, jak pečuje o svou maminku, navrhl jí, zda by se nechtěla starat i o něj. Sdělil jí, že má slušný americký důchod, že by nemusela chodit do práce a že by to jistě zvládla. Navíc k ní prý začíná něco cítit a má pocit, jako by ji znal už dlouho. „Věděl, že dcery ho tu nechají jen v případě, že nezůstane sám. Rozhodl se tedy oženit – s podmínkou, že přijmu jeho jméno a nechám si ho i v případě dalších sňatků. Zkrátka jsem se mu připletla v pravou chvíli do cesty…, “ uvedla v roce 2017. „Babička byla okamžitě nadšená. Já mu kývla druhý den. Nejvíc v šoku byla mamka, ale nakonec povídá: ,Jestli jsi jediná, kdo se o něj může postarat, je tvoje povinnost to udělat.´ Měla pravdu. V krátké době se navíc mezi námi vyvinul hezký vztah, i přes obrovský věkový rozdíl jsme si rozuměli. Byl to slušný člověk, otevřený a bezprostřední, čistá duše. A ani chvilku jsem se s ním nenudila. Takže i z mé strany se jistý cit vyvinul,“ dodala.
Z jejich svatby nebyly nadšené jeho dcery, které v Marcele zprvu viděly zlatokopku. A tak se Kohout rozhodl odjet krátce po svatbě do New Yorku, kde narychlo prodal svůj malý řadový domek na předměstí a vyplatil své tři dcery. Ponechal si pouze sto tisíc, za které si přál zařídit hrob na Vyšehradě, aby mohl být mezi svými přáteli. To mu jeho žena splnila.
Jára Kohout zemřel po dvou letech manželství necelé dva měsíce před svými devadesátinami na rakovinu prostaty. Kdo by si myslel, že jeho žena ze sňatku se slavným komikem profitovala, pletl by se. „Na vdovský důchod jsem neměla nárok, podle amerického zákona jsem byla moc mladá – muselo by mi být aspoň 45,“ prozradila.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. Praha: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
