Článek
Životní příběh bývalého provozního ředitele legendárního Semaforu je velmi barvitý. Zažil nejslavnější éru divadla, kdy v něm působili Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Štědrý či Karel Gott. Díky své zarputilosti si splnil svůj „americký sen“. Stal se redaktorem Svobodné Evropy, nejprve v její mnichovské a pak newyorské redakci. Do svých hudebních pořadů zval takové hvězdy, jako byli Louis Armstrong, Ella Fitzgerald a Beatles.
Dařilo se mu i v osobním životě. Vzal si lékařku Janu, která za ním utekla na Západ. Ženu, ke které se dle svých slov zachoval v době své emigrace ze všech nejhůř, si nakonec udobřil a byl s ní 40 let. Po její smrti se zamiloval do Olgy Matuškové, femme fatale Slavíka z Madridu.
Ale vezměme to pěkně od začátku. Jiří se narodil v Praze roku 1935 do klerikální rodiny. Jako malý ministroval a později hrál v kostele na varhany. Navštěvoval oddíl vodních skautů. Jak uvedl pro Český rozhlas, hodnoty skautingu pomohly jeho generaci projít těžkou dobou, která následovala.
Během války prošel asi 5 školami, neboť se z nich dělaly špitály. Mezi školy, které navštěvoval, patřilo také arcibiskupské gymnázium. Po jeho zrušení bylo třeba, aby narovnal poměr s dělnickou třídou a šel do učení. Jelikož se ale nechtěl vyučit horníkem či pokrývačem, šel studovat zdravotní školu, kde krom něj byla samá děvčata. Po maturitě bylo jeho snem dostat se na medicínu. Jenže začal narážet na svůj špatný kádrový profil.
Jiří musel absolvovat několik výslechů na StB kvůli svému strýci Františku Plannerovi, který byl papežským komořím ve Vatikánu. Tehdy si prý u výslechů vymýšlel a každému říkal něco jiného. Jejich nabídku vycestovat do Říma s tím, že by je o strýcových činnostech informoval, odmítl. Když se pak dozvěděl, že komunistický režim jeho strýce prohlásil za hlavu centrální špionážní služby, pobavilo ho to.
Nezbývalo mu než jít po ukončení zdravotní školy do pracovního procesu. Dostal umístěnku do Karlových Varů, kde dělal laboranta. V lázeňském městě se seznámil s mnoha zajímavými osobnostmi. Jednou z nich byl i Jiří Suchý, který do Varů jezdil za svou tetou. To ještě netušil, jak moc se v budoucnu jejich cesty zkříží.
Jiří Suchý
Vedle své profese si začal Jiří Planner přivydělávat po barech, kde hrál známé šlágry na piano. Za jeden večer vydělal to, co normálně za týden. Vedle solidního příjmu neměl nouzi o zajímává setkání. Díky jedné náhodě se seznámil s kudrnatým mužem, který hrál na basu v blízké vinárně. Jmenoval se Waldemar Matuška. Společně pak spolu koncem 50. let hráli v pražské Redutě. Tam se Matuška seznámil s Jiřím Suchým, se kterým pak spolupracoval v Semaforu, jež hrál klíčovou roli pro Matuškovu kariéru.
Waldemar Matuška
V době, kdy se rodila slavná semaforská scéna, pracoval Planner jako šofér pekárny. Jezdíval po Praze s nákladním autem a rozvážel pečivo. Jak se ale Semafor profesionalizoval, chopil se pozice provozního ředitele. Řešil papírovaní a byrokracii, účastnil se spolu se Suchým a Šlitrem konkurzů do divadla. Po odchodu Matušky ze Semaforu objevil v Alfě Karla Gotta.
Karel Gott
Semafor byl na vrcholu, když v něm začala doutnat myšlenka, že by si rád splnil svůj sen o Americe. Bylo mu jedno, co by tam dělal, klidně by byl i metařem, hlavně že by byl v USA. Než se tam však dostal, strávil 2 roky v Mnichově.
Několik měsíců před tím, než emigroval, poznal dívku, která jej okouzlila. „Jednou do mé kanceláře vstoupila nádherná slečna s přáním: ,Právě jsme promovaly s třemi kamarádkami na lékařské fakultě a rády bychom to oslavily návštěvou Semaforu´. Snažil jsem se jí vysvětlit, že neprodávám lístky, navíc divadlo je na dva měsíce vyprodané. Byla skutečně příjemná. Proto jsem se snažil nejenom sehnat lístky, ale pozvat ji i na rande. Obojí naštěstí vyšlo,“ vzpomínal.
Do Jany se zamiloval, ona jeho city opětovala. Párkrát se sešli, pak ale najednou zmizel. O svých záměrech emigrovat jí vůbec nic neřekl, stejně tak nic nesdělil ani své rodině. Jak uvedl pro Český rozhlas, nechtěl, aby při výslechu jeho blízcí museli lhát. Hlodalo ho, že se právě k Janě zachoval se všech nejhůř.
Svou emigraci si Jiří pečlivě naplánoval. Před Vánocemi roku 1963 zorganizoval hudební zájezd, kterého se účastnil i Karel Gott. Když se dostali do Západního Berlína, zamířil si to hned na americkou ambasádu. Odtud se chtěl dostat do Říma za svým strýcem. Měl s sebou zhruba 20 tisíc dolarů, nečekal zásadní komplikace. Jenže se ukázalo, že to není tak jednoduché, jak si představoval. A tak kývl na nabídku pracovat pro Svobodnou Evropu jako redaktor. Jeho hudební programy změnily tvář Svobodné Evropy.
Svůj sen dostat se do Ameriky ale nevzdával. Věděl, že nechce zůstat v Německu. Nakonec se přeci jen roku 1965 do Ameriky dostal a posléze získal americké občanství. Nadále pracoval pro Svobodnou Evropu a potkal se s řadou zajímavých osobností. Zabydlel se v New Yorku na Washington Square a stal se dlouholetým osobním přítelem Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida či Jiřího Voskovce.
Během té doby stále myslel na Janu, které posílal dopisy, ačkoliv na ně neodpovídala. „Později jsme zjistili, že šly přes StB a ona je nikdy nedostala. Nicméně jsem se dozvěděl, že jako lékařka se mohla zúčastnit zájezdu Národního divadla do Jugoslávie. To bylo v roce 1967 a já v té době byl v Montrealu na Světové výstavě Expo 67. Požádal jsem proto kamaráda německého režiséra Tomáše Fantla, aby tam pro ni zajel,“ popsal, jakým způsobem se opět dostal ke své lásce Janě. Přes určité peripetie Janu kontaktoval a následovala jízda s falešným pasem přes jugoslávské a italské hranice.
Než se Jana dočkala vstupního víza do USA, pracovala jako lékařka v soukromé nemocnici nedaleko Mnichova. Jiří se za ní do Německa rozjel, aby navázali tam, kde přestali. Po roce odletěli do New Yorku.
Začátky v Americe nebyly pro Janu snadné. Poté, co udělala potřebou aprobaci, dostala místo v nemocnici. „A k tomu se začala starat i o Voskovce. Medicínu milovala. Studovala po večerech a neustále za ní chodili pacienti až domů, možná i proto, že jim nic neúčtovala a vše jim zařizovala. Musím přiznat, že mě to někdy štvalo,“ popsal.
V osmdesátých letech se Jiří rozhodl opustit studený New York a přestěhovat se na pobřeží Pacifiku do Los Angeles. Jeho ženě se zprvu stěhovat nechtělo. Měla fantastickou práci, byla dokonce na Cornell University profesorkou. Nechtělo se jí znovu začínat na neznámém místě. Nakonec se ale přeci jen nechala přemluvit a opět následovala svého muže, se kterým byla až do své smrti.
Když Jiřího manželka odešla na věčnost, sblížil se s Olgou Matuškovou, která v té době byla už 5 let vdovou. Oby byli sami, a tak Olgu napadlo, pozvat jej k nim na Vánoce. Roky se znali, Jiří byl dokonce kmotrem jejího syna. „Jirku mi Walda představil v New Yorku v roce 1975 po našem koncertu v Julia Richmond auditoriu na Manhattanu. Byli jsme se skupinou KTO na cestě do Nashvillu na festival. Tam nás jednou dokonce Jiří uváděl na jeviště. Když jsme potom emigrovali na Floridu, tak jsme se s Plannerovými vídali častěji, přestože bydleli v Kalifornii,“ popsala Olga jejich první setkání.
Poté, co přišli o své životní partnery, hledali v sobě navzájem oporu. „Od té smutné události jsme se s Jiřím vídali častěji. Věděli jsme přesně, co ten druhý prožívá. Naše dlouholeté kamarádství se pomalu nenásilně měnilo, aniž jsme si toho moc všimli,“ prozradila.
Jakmile si Olga uvědomila, že se do o 14 let staršího rodinného přítele zamilovala, řešila, co tomu řekne její syn Walda. Poté, co mu sdělila, že možná Jiří vstoupí do jejich života, zamyslel se a řekl: „Maminko, vždyť nám ho táta vybral. Vždyť mi ho táta vybral.“ Nic tedy nebránilo tomu, aby se naplno vrhli do vztahu, který po pěti letech zpečetili tajnou svatbou. Své „ano“ si řekli v září 2021 ve floridské soudní budově.
Oba vedle sebe působí spokojeně. To, že se Olžini muži přátelili, prý není problém. „Vzhledem k tomu, že byli kamarádi, tak mu nevadí, že mám Waldu všude vystaveného. Jinak si nedovedu představit, že bych se vdala a měla všude jeho fotky - to by asi neprošlo. Tohle je nádherný vztah,“ pochvaluje si Olga, která se rozhodla na nic nečekat a být opět šťastná.
Zdroje:
