Článek
Josefu Lauferovi ženy padaly k nohám. Jižanský vzhled působil na ženy jako magnet. Neodmyslitelným znakem se pro něj staly doutníky, které si oblíbil v roce 1961. Tehdy působil na Kubě jako tlumočník u natáčení filmu Komu tančí Havana. „Překládal jsem ze španělštiny. Seznámil jsem se s jednou místní slečnou, která mě naučila kouřit doutníky. Strašně mi chutnaly, bylo to ode mě naprosto upřímné,“ prozradil po letech. Jeho osobní kouzlo na Kubánce velmi zapůsobilo, mezi místními byl velmi populární. Není divu, že mu postupně rostlo sebevědomí.
Úspěchy sklízel nejen díky svému vzhledu a temperamentu, ale také díky svému hudebnímu a hereckému talentu. Pro většinu lidí byl sice zejména zpěvákem hitu Sbohem, lásko, já jedu dál, on se však cítil být zejména hercem, neboť absolvoval DAMU. Několikrát jsme jej mohli vidět na televizních obrazovkách, ať už jako artistu Paola v seriálu Cirkus Humberto, nebo v roli bohatého židovského podnikatele pana Kohna v Troškově komedii Kameňák.
Všestranně talentovaný Josef měl židovské kořeny z tatínkovy větve rodiny. Narodil se roku 1939 jako Don José Francisco Pérez Rodriguez de Montagnesde Laufer do rodiny lékaře Maxmiliána Laufera. „Tatínek byl v občanské válce ve Španělsku jako lékař- interbrigadista. A když prohráli, tak byli všichni interbrigadisti internováni v táborech ve Francii. Mezitím se ale můj otec v nemocnici seznámil s mojí mámou, která byla Španělka. Z obrovského statku. Vzali se a mě počali. A právě v tom roce 1939 se maminka snažila tátu najít. V osmém měsíci stopovaly s kamarádkou přes Pyreneje. Dostaly se až do Sables d’Ollone u La Rochelle, kde obě svoje manžele našly. A tam v místním klášteře jsem se narodil,“ vzpomínal v rozhovoru s F. R. Čechem. „No a potom se ty interbrigadisti různě selektovali. Někteří jeli do Moskvy nebo do USA a otec byl pozván, aby přes Červený kříž začal pracovat v Anglii. Dělal tam u RAF, sešíval piloty. A tam se narodil bratr a tam jsme taky vyrůstali. Bratr tam pak v roce 1968 zpátky zdrhnul. Protože se tam narodil a měl to občanství,“ dodal.
První roky života tedy Josef strávil v Anglii a česky vůbec nemluvil. Vzpomínky na dětství v kulisách druhé světové války nebyly moc růžové: „Byl jsem ještě malý dítě, když bombardovali Londýn a evakuovali děti do klášterů. A protože jsem byl hyperaktivní, tak jsem v noci zlobil. A ty jeptišky byly tak zlý, že ostatním dětem rozdaly balíček, co jsem dostal od rodičů.“
Po válce přišlo pro malého chlapce další nelehké období. Jeho otec se rozhodl vrátit do své vlasti a rodinu vzal s sebou. Hyperaktivnímu klukovi, který nemluvil česky nastaly další krušné chvíle. Psal se rok 1947 a Josefovi bylo 8 let.
Poválečnou euforii vystřídala deziluze. „Otec zjistil, že tady už nikdo z jeho židovské rodiny nežije, tak se chtěl vrátit do Anglie. A v tom spadla klec, protože v rádiu se ozvalo: ,Právě jsem se vrátil z Hradu.´ A on i se španělskou ženou a dvěma dětma, který nemluvily česky, šel do pohraničí. Otec nikam nemohl, dělal tam obvodního lékaře pro místní sklárny a doly. Ale protože byl úžasný expert jako dětský chirurg, ortoped, pozvali ho na Karlák do Prahy a od 50. roku jsme už pak bydleli v Praze,“ popsal své první zkušenosti s komunisty.
Byl sice synem vynikajícího lékaře, nicméně o nějakém životě na vysoké noze si mohl nechat jen zdát. V 50. letech nebylo zrovna ideální být dítkem otce židovského původu, které vyrůstalo na západě. Kvůli svému kádrovému posudku musel vzít za vděk alespoň vyučením ve vrchlabské Tesle.
K herectví se dostal až na vojně, kde se stal členem ochotnickém kroužku. Tehdy poprvé okusil opojný pocit, který se dostaví při potlesku publika. Vystupování se pro něj stalo drogou. Po návratu z vojny hostoval v Divadle ABC, působil rovněž jako tlumočník ze španělštiny. Následně složil zkoušky na DAMU, kterou v roce 1965 úspěšně dokončil.
Během studia nezahálel, vystupoval v muzikálech a různých hudebních pořadech. Začal zpívat v bigbítových skupinách, od roku 1963 se stal zpěvákem skupiny Olympic. V té době se s Olympicem dostal na scénu Semaforu, kde vystupoval v představení Ondráš podotýká. Vedle Pavla Bobka a Yvonne Přenosilové předvedl dobrý výkon. Lauferův presleyovsky zabarvený hlas a taneční projev diváky bavil. Jejich hudební a písňové pásmo se stalo legendární, dočkalo více než 50 repríz.
Pavel Bobek
Laufer sklízel úspěchy, což se ale stalo trnem v oku některým členům kapely. A tak před Petrem Jandou stál nelehký úkol - udělat s Lauferem rychlý proces. „Seděli jsme v autobuse na Václaváku v roce 1965. Jeli jsme na zájezd. Laufer nebyl moc populární v kapele, byl to frajírek a taky na něj šly holky, to některým vadilo,“ prozradil Petr Janda v 7 pádech Honzy Dědka. „Kluci, hlavně Ringo Čech, říkali – vyhoď ho, hajzla! Pepík šel po Václaváku odshora dolů, a jak se blížil, o to víc jsem se rosil. Přišel k autobusu a řekl jsem mu – Pepíku, dneska s námi nejedeš… A on řekl jen – dobrý, tak čau!“
Jak později vyplynulo na povrch, v době, kdy byl Josef členem Olympicu, se dostal do hledáčku StB. Se Státní bezpečností se začal scházet ještě jako student DAMU v roce 1964. Po pěti letech sám od sebe spolupráci ukončil.
„Hlavní zaměření spolupráce je prověrka mladých umělců vyjíždějících do kapitalistických států a prověrka adres a osob v NSR. Předpoklady jako mladý umělec má,“ píše se ve zprávě StB z roku 1966. Státní bezpečnosti měl podávat informace o bývalém provozním Semaforu Jiřím Plannerovi (po Matuškově smrti druhý manžel Olgy Blechové), který měl špatný kádrový profil kvůli svému strýci, jenž byl ve Vatikánu papežský komoří. Toho komunistický režim prohlásil za hlavu centrální špionážní služby a Planner musel zapomenout na vysokoškolské studium. Roku 1963 emigroval do západního Německa, kde působil v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově.
Laufer, který byl veden v kategorii důvěrník s krycím jménem Vostrý, se vůči některým zpěvákům vyjadřoval jízlivě. „Při poslední cestě do NSR se (Laufer) setkal s mnohými pracovníky hudebních agentur a vytýkal jim, proč neustále zvou na umělecké turné Karla Gotta, kterého charakterizoval jako malého Čecháčka. Oni, jako Židé, by se měli spojit a prosazovat svoje zájmy…,“ píše se v Josefově složce.
Karel Gott dává autogramy
Laufer se necítil být donačešem. Na pozdější dotazy týkající se jeho spolupráce s StB reagoval většinou podrážděně. „Nikdy jsem nebyl v komunistické straně a nikdy estébákem. Krista pána! Já jsem byl zarputilý antibolševik, vždyť mě kvůli tomu málem vyhodili z DAMU, když jsem odmítl vstoupit do strany. Já mám čistý svědomí. Nikdy jsem nikomu neublížil, naopak pomáhal. Nedonášel jsem! Můj bratr emigroval,“ prohlásil v roce 2019.
Ačkoliv se označoval za „zarputilého antibolševika“, poté, co napsal a nazpíval oslavnou skladbu o kapitánovi Minaříkovi, který působil ve Svobodné Evropě jako špión, mu to nikdo nevěřil. Když se roku 1976 dostala na veřejnost jeho píseň Dopis Svobodné Evropě, mnohým spadla brada. Nevěřícně poslouchali ódu na muže, který z pozice redaktora Rádia Svobodná Evropa navrhoval akci, při níž by výbuchem nálože bylo vyřazeno z provozu pět vysílacích stanovišť. Text písně dodnes nepřestává šokovat:
„Do pupku hadího jim kapitán hrábl
a sedm let vypájel prolhanou žluč…
Ty „svobodný rádio“, už ti dech zchladl!
Od našich hrdinů pravdě se uč!“
Propagandistickou písničku mu mnozí nemohli zapomenout. Josefova manželka Irena jeho přešlap komentovala slovy: „To je celý Pepa, on prostě rád šokuje. Proto napsal slova k téhle písni – akorát to tentokrát trochu přehnal.“ Laufer později přiznal, že byl vlastně zahnán do kouta jednou obávanou soudružkou z Kavčích hor: „V televizi mi paní Balášová, bolševická diktátorka, zakazovala vstup na obrazovku. Nelíbila se jí na mně spousta věcí. Řekla, že mi ujela loď s angažovanou písní. A už mě prý proto nepotřebují. Rozhodl jsem se, že jí ukážu, jak má vypadat angažovaná píseň!“ A tak napsal text, který měl být uměleckou nadsázkou. „Naneštěstí jsem tím urazil rádio, které jsem sám poslouchal. Komunisti se toho hned chytli a nahrávku pustili. Přišel jsem domů a chtěl se oběsit. Pak jsem si řekl, že si to musím vyžrat. Chápu, že mi to mnozí léta nemohli odpustit,“ dodal.
Jedním z těch, které zklamal, byl jeho bývalý kolega z Olympicu Pavel Bobek. „Tohle není žádná provokace, ale čistá kolaborace s komunistickým režimem,“ komentoval kontroverzní píseň v rozhovoru pro Reflex. „Pokud vím, tak chtěl jet do Ameriky, ale soudruzi mu řekli, ať na to zapomene, že u nich není zrovna dobře zapsán. A tak, aby si trochu vylepšil kádrový profil, napsal tuhle hrůzu,“ popsal. „Dodnes si vzpomínám, jak jsme někdy v osmdesátých letech měli v Semaforu po premiéře večírek a najednou do divadla vstoupí nikdy nikým nezván, ale vždy naprosto suverénní Josef Laufer. Jen jsme na sebe všichni mrkli a začali jsme broukat refrén téhle jeho nechvalně proslulé písně. A myslíte, že na to nějak zareagoval? Ani v nejmenším! Jednoduše dělal, že to neslyší. V tu chvíli jsme toho měli tak akorát dost, takže se k němu někdo otočil a povídá: ‚Poslyšte, chlapíku statečný, co kdybyste zase odešel?‘ Vůbec ho to nerozhodilo – on je naprosto splachovací,“ vzpomínal Bobek.
Stínu minulosti se už Laufer nezbavil. Kvůli svým přešlapům si vysloužil nelichotivou nálepku konformisty s normalizačním režimem. O přízeň svých skalních fanoušků však nepřišel, jeho koncerty byly plné.
Poslední 4 roky života strávil v nemocnici, neboť byl po komplikaci při operaci srdeční chlopně uveden do umělého spánku. Herec, zpěvák, textař, scenárista, tlumočník i moderátor zemřel 20. dubna 2024 ve věku 84 let.
Zdroje:
ČERNÝ, Jiří. Zpěváci bez konzervatoře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966. bez ISBN
