Článek
Výčet rolí Jiřího Sováka, který se narodil 27. prosince 1920 jako Jiří Schmitzer, je obrovský. Převažují v něm filmové a televizní role, které se nesly především v komediálním duchu. Připomeňme alespoň havíře Kubu Dařbujána v pohádce Dařbuján a Pandrhola, fasádníka Antonína Skopce v Podskalského Světácích, vědce Davida Moora v komedii Zabil jsem Einsteina, pánové, mistra Jiřího Kroupu v Marečku, podejte mi pero! nebo Čestmíra Semeráda v komediích Zralé víno a Mladé víno.
Jiří Sovák
Nesmíme opomenout také jeho seriálovou tvorbu. Exceloval po boku Josefa Kemra v Chalupářích a také po boku Miroslava Horníčka v Byli jednou dva písaři, kde předvedl své improvizační schopnosti. Podle jeho dlouholetého přítele Miroslava Horníčka byla se Sovákem vynikající spolupráce. Sladili se prý od první chvíle, kdy točili první scénu. „Bylo to u letohrádku Hvězda, seděl jsem v parku na lavičce a lámal holubům francouzskej chleba. Přes záhon běží Jirka Sovák a volá na mě: ,Pane Pécuchet, pane Pécuchet! Koupil jsem statek, jedeme na venkov!´ To jsme zkusili asi pětkrát pro kameru na zkoušku, a když to šlo naostro, tak najednou, což udělal poprvé, až když šla kamera, ulomil kus tý veky a začal ji žrát. Já jsem dál sypal ptákům a on najednou povídá: ,Ježiš pardon! Vy to máte pro ptactvo!´ a z huby to vyndával a házel to těm holubům. Odrovnalo mě to rovnou na place, ale vydržel jsem to a je to tam,“ vzpomínal Horníček.
Miroslav Horníček, 1989
Během veselého natáčení bohužel došlo i k tragédii, kdy se kousek za usedlostí, kde natáčení probíhalo, nešťastnou náhodou utopil Horníčkův jednadvacetiletý syn Jan. Při chytání ryb dostal epileptický záchvat a utopil se. „Přišel za mnou Jirka Sovák a říkal: Pojď, jedeme, je v nemocnici. Což byl od něj trik, aby mě tam vylákal. A tam mi dali injekci na uklidnění a řekli, že je mrtvý,“ popsal Horníček moment, kdy se dozvěděl o smrti svého jediného syna v dokumentu České televize Miroslav Horníček: Humor není žádná sranda. Díky svému hereckému kolegovi, který jej neustále něčím zaměstnával se Horníček dostal z toho nejhoršího a natáčení seriálu zdárně dokončili.
Sovák se s Horníčkem znali už z dob svého mládí, kdy oba byli na vojně. „Jirka celou tu vojnu obrátil v takový růženec krásných příhod. Vojna sama o sobě je velice logické zařízení, ale on tomu dal takovou poetickou dištanc. On třeba přesvědčil našeho důstojníka o tom, že jsme vlastně Armádní umělecký soubor, máme tady muzikanty a mohli bychom mít svou vlastní kapelu. Důstojníkovi se líbilo, že by nás kapela vodila na cvičák, dal klukům tři dny volna a oni jeli do Prahy pro nástroje. Jenomže mu zatajili, že jsou všichni houslisti. To jsem poprvé v životě viděl, jak pochoduje šest houslistů, hraje pochod a vede vojáky na cvičiště. To bylo jeho dílo! On udělal z vojny takové zázračné krásné dobrodružství,“ vzpomínal na svého přítele Horníček.
U armády se Sovák zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády, kde si jej všiml E. F. Burian, který jej roku 1947 angažoval do svého divadla D 34. „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět,“ vzpomínal Sovák na své herecké začátky.
V té době zažíval i změny v osobním životě. Krátce po válce se poprvé oženil. Jeho vyvolenou se stala dcera lampasáka. V roce 1949 se jim narodil syn, herec a písničkář Jiří Schmitzer, který si ale moc svého tátu neužil. Když byly Jirkovi 2 roky, Sovák svou ženu Blanku opustil kvůli jiné ženě, což mu jeho syn měl dlouho za zlé. „Já si z dětství nejvíc vybavuju dědu. On to byl lampasák. Vystudoval rakousko-uherskou kadetku. Trávil jsem s ním hodně času. Prázdniny, soboty, neděle, jsem s ním trávil jako malé dítě. A on ze mě chtěl mít vojáka, ale hned,“ vzpomínal Jiří v pořadu Neobyčejné životy.
Jiří Schmitzer
Ani druhé manželství Sovákovi dlouho nevydrželo. Teprve ve své třetí ženě Anně našel to, co hledal. S o osmnáct let mladší učitelkou se seznámil v roce 1958 v Rožmitále pod Třemšínem, kam jezdil za svým kamarádem. Když se poprvé viděli, byl Sovák ještě ženatý a ona ještě studovala. Jiskra mezi nimi přeskočila až o rok později, kdy už šel v kinech Dařbuján a Pandrhola. „Šla jsem od autobusu a potkala ho. Měl na sobě příšerný hubertus, já byla po těžké chřipce a on byl na mě najednou příjemný. Pak mi začala hlásit mladší sestra: ‚Hele, ptal se ta tebe Sovák.‘ Posílal mi vzkazy, já jsem se chodila učit na hřbitov, kde byl pochován dědeček, kterého jsem velmi milovala. A na tom hřbitově mě Jiří Sovák pozval na první schůzku. Od té doby tvrdil, že jsme se poznali na hřbitově,“ vzpomínala jeho žena. Taky jste si vybavili scénu z komedie Marečku, podejte mi pero, ve které se Iva Janžurová urazila po přečtení vzkazu o schůzce na hřbitově?
V době, kdy měl Sovák zálusk na mladou studentku, byl už rozvedený, tudíž jejich randění nic nebránilo. Tedy až na Aniččinu maminku, které se nelíbilo, že by její dcera měla mít pletky s dvakrát rozvedeným hercem. A tak se Sovák rozhodl své budoucí tchýni napsat ostrý dopis, ve kterém ji upozornil, že Anna není žádná ovce a že se bude rozhodovat podle svého. Tím Annu natolik okouzlil, že si roku 1960 řekli své „ano“.
Anna, které celý život neřekl jinak než Andulka, to s cholerickým hercem neměla jednoduché, přesto těch 40 let, které spolu prožili, nelitovala. „Během našeho manželství jsem vystudovala vysokou školu tolerance. S červeným diplomem,“ prozradila v rozhovoru s Alešem Cibulkou. „Musel jste být trošku Rettigová, trošku Rockefeller. Trošku blázen, abyste to vydržel, někdy bylo potřeba si cvičně vzít do ruky sekyrku. Ale nepoužít ji,“ dodala.
Jejich manželství zůstalo bezdětné. Sovák, který to s dětmi moc neuměl, ani po dalších dětech moc netoužil. Jeho třetí žena se do rodičovství také moc nehrnula. „Být Sovákovou manželkou, to znamenalo mít deset dětí. Byla jsem si toho vědoma. Asi jsem neměla potřebu zažít roli matky i proto, že jsem učila a že jsme spolu s žáky měli krásný vztah. Život se Sovákem byl tak nabitý a naplněný, že by nás děti spíš rozdělovaly, než spojovaly. Naštěstí jsme si to včas uvědomili a takové chybě se vyhnuli,“ popsala.
Role otce k Sovákovi zkrátka moc nešla. Ke svému jedinému synovi si pokoušel najít cestu v 70. letech. Jakmile Schmitzer vystudoval DAMU, snažil se mu pomoci k nějaké té filmové roli. Díky přímluvě u režiséra Františka Filipa dostal Schmitzer roli v Chalupářích, kde hrál Sovákova vnuka. Jejich dalším společným počinem byla komedie Marečku, podejte mi pero!. To bylo naposled, kdy ještě byly mezi nimi dobré vztahy. Pak přišel roku 1976 osudný večer, kdy Schmitzer po skleničce alkoholu usedl za volant a nešťastnou náhodou usmrtil člověka. A jelikož mu byl naměřen alkohol, dostal sedmadvacetiletý herec tři roky natvrdo za nedbalost pod vlivem alkoholu. Za dobré chování byl však po roce a půl propuštěn. Tento incident navždy zpřetrhal jeho vztahy s otcem, který nad ním zlomil hůl. Vydědil jej, dokonce ani nikdy neviděl svá vnoučata. „Jejich pohled na život a posuzování hodnot se natolik vzdálily, že už se nedaly přemostit. Chyba byla asi na obou stranách,“ uvedla jeho žena Anna. Schmitzer svému otci nikdy neodpustil, že se k němu otočil zády. Když pak Sovák v roce 2000 zemřel, jeho syn na pohřbu chyběl.
Zdroje:
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
