Článek
Waldemar Matuška, stejně jako Karel Gott, byl fenomén. V období 60. let ženy milovaly buď vousatého Matušku, nebo romanticky působícího Gotta, který sázel na galantní styl a slušné vystupování.
Karel Gott
Waldemar, vlastním jménem Vladislav, se narodil roku 1932 v Košicích, nicméně velkou část svého dětství strávil v Praze. Tatínek pracoval jako vězeňský dozorce, maminka bývala zpěvačkou operetních divadel. Narodil se jako čtvrté dítě. Jeho bratři byli straší o 6, 8 a 10 let straší. Býval prý vždy hrozně tiché a zamlklé dítě, které dle jeho učitele neumělo zpívat. „Ten se nenaučí zpívat, poněvadž o to nemá zájem. To je úplně zbytečné,“ říkával jeho mamince. Jeho maminka si z toho ale moc hlavu nedělala a syna přihlásila do Husova sboru v Jungmannově ulici.
Jak rostl, začal postupně vystrkovat růžky. Dostal se do party kluků, říkali si Petráci, protože patřili k Petrskému náměstí a pořádali velké války s kluky z Letné. „My jsme uměli dělat čurbes – strašidelnej čurbes! – to je fakt, ale jinak jsme byli děti vychovaný. Neřvali jsme nikde po baráku, nikomu jsme nic nemalovali po zdi, neutahovali jsme si z dospělejch – a co jsme měli za sebou, někde na mostě nebo na ulici, to byla naše věc!“ Ulice Matušku prý naučila, že se člověk nesmí dát, že musí nejenom ránu přijmout, ale taky vrátit.
Zlomovým okamžikem pro něj bylo, když se mu na návštěvě u jednoho kamaráda dostala poprvé do ruky kytara. Začal na ní zkoušet hrát písničky, které ho zrovna napadly a vznikla z toho láska do konce života. Začal pak s kytarou objíždět večírky a dělat různé programy. Vášeň pro zpěv jej zasáhla až po mutaci, což vnímal jako štěstí. „Fůra dětí v tomhle období přichází o hlas, protože prostě zpívají a řvou. Já jsem těsně po mutaci dostal bas a začal jsem teprve zpívat – a sice neger-songs,“ vzpomínal ve své knize To všecko vodnes čas.
Hudba však nebyla jeho jedinou vášní. Odjakživa měl rád sklo. Doma měli mnoho skleněných drobností, které jeho máma dostávala jako dárky. Od mala si rád něco vyráběl, například figurky z kúry, se kterými hrával divadlo. A jelikož byl zvídavé dítko, začal se zajímat o sklářství. Rozhodl se tedy, že se v Poděbradech vyučí sklářem. Jenže záhy zjistil, že k této práci patří také vstávání ve čtvrt na pět ráno, což bylo pro mladého kluka otřesné. Ještě horší však pro něj byl pobyt na internátě, kde od jednoho vychovatele dostal svou první a poslední facku v životě. Klukovi z ulice dělalo problém zvykat si na přísný řád.
výroba skla
Po škole se rozhodl, že bude následovat své rodiče, kteří se z Prahy přestěhovali ke Karlovým Varům do Staré Role. Zkoušel se věnovat sklářské profesi, jenže se musel s touto krásnou prací rozloučit. Tehdy prý vážil pouhých 61 kilo, což pro toto povolání nejsou ty nejlepší dispozice. „Nemůžeš to dělat, kluku, ty bys nám tady chcípnul!“ Sdělil mu jednoho dne mistr. A tak si začal hledat nové zaměstnání.
V roce 1950 se na základě konkurzu stal členem Československého státního souboru písní a tanců, a tak se přestěhoval do Prahy. Práci sice měl, ale bydlení ne. Naštěstí mu dočasný azyl poskytl jeden jeho kamarád z Karlových Varů. Hodinové dojíždění a přesný harmonogram zkoušek začalo kluka se svobodnou duší časem štvát, a tak po čase z ČSSPT odešel a vrátil se k rodičům do Karlových Varů, kde začal pracovat jako knihovník.
Roku 1953 však našel ve schránce předvolání kvůli vojně. Zpívání lidových písniček mu zajistilo dva odklady, ale jelikož už v souboru nebyl, musel jít k odvodu. Jedenadvacetiletý Matuška to však bral sportovně, vojny se nebál. Vzal kytaru a šel. Právě jeho kytara jej nakonec uchránila od vojenského drilu. Střelby a taktická cvičení ho minuly.
Měl štěstí, že byl na vojně s kluky z Karlových Varů, kteří v civilu působili v různých souborech. Když pak po třech dnech na vojně nastala příležitost, aby ukázali, co umí, nebyl problém se ihned sehrát. Tehdy jim mazáci udělali na přivítanou estrádu, a Matuška s jedním nadporučíkem vyjednal, aby jim v pauzičce také mohli něco zazpívat. Rázem z toho byl třičtvrtěhodinový program, který slavil ohromný úspěch. Následně byli odvedeni k intendantovi, aby jim byly vyměněny uniformy. Nahradili stávající soubor Matrosov a čile se vrhli do kulturní reprezentace vojenského útvaru.
Hrávali v okolních vesnicích na nejrůznějších oslavách a akcích. Když měli jednou hrát v plicním sanatoriu Prosečnice, znervózněli. Nakonec se tam Matuškovi natolik zalíbilo, že tam jezdil i sám a hrával pacientům, mezi kterými si našel přátele. Jeden lékař mu tehdy řekl, že je lékař duší. Bohužel se i stávalo, že mu tu a tam někdo přirostl k srdci a při další návštěvě zjistil, že už si nikdy nepopovídají, neboť dotyčný člověk zemřel.
Na vojnu ale Matuška vzpomínal rád. Říkával, že „na vojně se buďto běží, nebo leží. Buďto se stojí, anebo fasuje, že vojna je jeden nepřetržitej řetěz průserů, a že ten, kdo to všecko prožije a přežije, se teprve vlastně stává chlapem. A to každej z nás chtěl být.“ Na vojně dělal účtovatele pohonných hmot a byl velitelem družstva nákladních automobilů. Prý tomu nikdy nerozuměl. Byla tak „šikovný“, že se mu jednou povedlo probourat se s náklaďákem do vojenské kuchyně a byl dokonce dvakrát ve vězení. Mohly za to jeho časté vycházky, které se poněkud protáhly.
Poprvé se do basy dostal, když si šel zahrát s místní kapelou ve vedlejší vesnici a bohužel zde potkal také své velitele. Vyfasoval pak 10 dní za porušení kázně. „A tak jsem seděl ve stanu a bylo mi dobře, ba přímo krásně. Byl jsem tam ještě s jedním vojínem, kterej byl cikán a jmenoval se Giňa, a kterej znal perfektně předpisy ohledně basy, a jakmile nastalo něco, co se nehodilo, začal okamžitě řvát, že potřebuje tohle a že má nárok na tohle, o čemž já neměl nejmenší tušení. Tady vidíš, jak se člověku vyplácí odbornost.“
Podruhé se dostal do vězení kvůli své platonické lásce. Jednou utekl z kasáren kvůli jedné zdravotní sestřičce z domova důchodců v Mirošově, kterou poznal na taneční zábavě v Rokycanech. Říkal si, že jí zpříjemní noční službu. Čas, kdy si povídali pod okny sesterny uběhl tak rychle, že najednou zjistil, že se asi nestihne včas vrátit do kasáren. I když se jej kamarádi snažili zachránit, průšvihu se nevyhnul. Od té doby jej více hlídali a za onou dívkou už z kasáren nemohl utéct. Později ji jednou potkal v Plzni, ale už nenavázali tam, kde během jeho vojny skončili.
Po skončení vojny nastoupil v Chebu na uvolněné místo tajemníka osvěty. Opět neměl kde bydlet, a tak spával v kanceláři. Tehdy se roku 1956 na Mezinárodní den žen stalo něco, co ovlivnilo jeho budoucí vizáž.
Tehdy měl zrovna hodně práce a ježdění po okrese, když na poslední chvíli zjistil, že má přijít na slavnost, kde se gratulovalo dámám na národním výboru v Chebu. Ženám se rozdaly květiny, dortík a káva. „Taky se jim samozřejmě poděkovalo, že hodně pracujou a zanedbávají svoje rodiny, a potom jsem jim měl zazpívat,“ vzpomínal Waldemar. Poté, co jim zazpíval několik národních písní, jedna ze soudružek vstala a místo poděkování mu řekla: „Když jdete někomu gratulovat, tak byste se měl aspoň oholit!“ Rozhořčeně reagovala na strniště, které zdobilo Matuškovu tvář. Waldemar se sice narychlo stihl umýt a obléct do čisté košile, ale na holení vousů mu už čas nezbyl. No a po 4 dnech, kdy se neholil, jeho tvrdé a tmavé vousy nešlo přehlédnout. „Já vím, že zarostlej mužskej vypadá vošklivě. Ale ona taky do mě nemusela tak tvrdě. Snad si myslela, že se půjdu okamžitě oholit, protože mě neznala a nevěděla, že já na všecko reaguju úplně obráceně.“ Od té doby se přestal holit a svým vzhledem začal připomínat Rumcajse. Jakmile vstoupil na scénu populární hudby, mnozí si jej bez vousů už nedokázali představit.
Po čase skončil s úřadováním, kterého nebavilo. „Dělat něco jenom proto, aby ti to zaplatili a tys to zase utratil – to potom nejseš člověk, ale spíš taková veverka na jarmarku, co běhá pořád dokola v tom kolečku.“ Rozhodl se, že se bude živit hudbou. Vrátil se do Karlových Varů a s kamarády hrával po různých vinárnách. Pak se jednoho dne doslechl, že někde v Praze zpívá nějaký pan Jiří Suchý výborné písničky, a rozhodl se, že se za ním vydá. Párkrát zajel stopem do pražské Reduty, kde Suchý vystupoval. Nakonec se jejich cesty spojily. V roce 1960 nastoupil Matuška do Semaforu a jeho hvězda začala brzy stoupat vzhůru. Chvíli ovšem trvalo, než si publikum na jeho vousatou vizáž zvyklo. „Dneska už nosí fousy kdekdo, ale v těch letech šedesát jedenašedesát byl podezřelej z chuligánství každej, kdo se prostě něčím lišil,“ vzpomínal. Když pak nastoupil do Rokoka oholený, tak se lidé ozývali, že se zbláznil. A tak se vrátil ke svému chuligánskému stylu.
Jiří Suchý
Zarostlý, rebelsky působící zpěvák nazpíval mnoho hitů a v roce 1962 zvítězil v prvním ročníku čtenářské ankety Zlatý slavík. Dlouhé roky pak na československé hudební scéně působil jako protipól „božského“ Karla Gotta.
Zdroje:
MATUŠKA, Waldemar; FOUSTKA, Ivan. To všecko vodnes čas. 2. vyd. Praha: Olympia, 1970. 189 s. cnb000211884.
RADIMOVSKÁ, Dáša a KENT, James. Walda žije!. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2007. ISBN 978-80-254-0015-9.
