Článek
Erbenovská pohádka z poloviny 50. let Obušku z pytle ven! má dodnes své kouzlo. Ladislav Pešek se skvěle vžil do role skromného a důvěřivého muzikanta, stejně tak Josef Beyvl bravurně ztvárnil hrabivého a podlého hostinského, který nabízí jitrnice, jaké svět neviděl. Lstivost hostinského jde tak daleko, že nejenže podává muzikantovi „neviditelné jitrnice“, ale také neváhá svého hosta okrást o jeho dary od kouzelného stařečka. Jelikož jde o pohádku, skromnost a dobrota je nakonec odměněna, zatímco hostinského po zásluze čeká závěrečná „obušková mela“. Animační triky s obuškem dětské oči hltaly, kritiky ale děsily. Scéna, ve které obušek prohání a trestá proradného hospodského, se dobovým kritikům zdála být příliš naturalisticky znázorněná.
Josef Beyvl tedy zahrál zpráskaného hostinského opravdu věrohodně. Ti, co jej znali, říkávali, že byl pro role lidových postav jako stvořený. „Jednou jsme zašli na víno a on u sebe neměl peníze, tak si ode mě půjčil deset korun. Po několika dnech mi donesl pět korun, slušně přede všemi poděkoval s dovětkem, že pořádek dělá přátele. Já na něj koukal a říkám mu, že jsem mu ale půjčoval deset korun. On jen zakroutil hlavou, pousmál se a řekl: ‚Ti mladí si dnes už nic nepamatují‘ a odešel. Měl jsem ho rád. Nikdy jsem ho neviděl naštvaného nebo rozzlobeného,“ vzpomínal na svého kolegu Jan Skopeček.
Jan Skopeček
Rád jej měl i Svatopluk Beneš. „Z každé jeho figurky vyzařovalo nefalšované lidství,“ uvedl ve svých pamětech. Dle Beneše hrál citem a jeho hrdinové byli lidé jako on, plní života, který miloval. „Neměl velké nároky – trochu červeného vína a ohlédnutí za hezkou ženou, které doprovázel konspirativním, šibalským mrknutím oka, když ho někdo náhodou přistihl.“
Pro komediální role se zkrátka narodil. Dostat se k nim však nebylo snadné. Jeho tatínek, který se živil jako poštmistr pohlížel na hereckou profesi s despektem. Přál si, aby z jeho syna vyrostl státní úředník a byl takzvaně pod penzí. Jenže jeho syna už od dětství lákalo divadlo. Už jako malý začal hrát s ochotníky.
V devatenácti letech si sbalil své věci a, i přes tatínkův odpor, šel za svým snem. Dalších čtrnáct let pak putoval po ‚štacích‘. Během svého hereckého zrání prošel 19 kočovnými společnostmi. Do kamenného divadla se dostal, až když mu bylo přes třicet. Nejprve vystupoval v pražské Uranii, několik sezón pobyl také na scéně Jiráskova divadla, které působilo v divadelním sále Husova sboru v pražských Vršovicích. V roce 1940 se rozhodl pro změnu a nastoupil do brněnského Zemského divadla, kde strávil dlouhých 11 let. Nakonec ale zakotvil v Městských divadlech pražských, kde hrál až do své smrti.
Na filmovém plátně se objevil až po válce, kdy mu už táhlo na čtyřicet. Úplně poprvé před kamerou hrál v krátkometrážním snímku Bořivoje Zemana Tři knoflíky. Svou první velkou roli ale dostal až v roce 1948 v komedii Soudný den, kde ztvárnil soudního radu Vojtěcha Štěpána. Po boku Ladislava Peška sehrál herecký koncert podobně jako později v pohádce Obušku z pytle ven!. Nahradil původně obsazeného Františka Smolíka, jenž kvůli své nemoci nemohl hrát. Právě tato role bývá označována za Beyvlův nejkvalitnější herecký filmový počin. Není divu, že se mu po tomto snímku rojily další filmové nabídky. Šlo však spíše o vedlejší role.
Ladislav Pešek
Málokdo ví, že si mezi prsty nechal ujít roli krále Dobromysla z pohádky Šíleně Smutná princezna. Tehdy tuto roli dostal Rudolf Deyl ml., jenže během natáčení nečekaně zemřel. Režisérovi Bořivoji Zemanovi pak dalo velkou práci za herce najít náhradu. Mezi oslovenými byl Ladislav Pešek i Josef Beyvl. Oba však nabídku, nejspíše z pověrčivosti, odmítli. Režisér nakonec přemluvil Bohuše Záhorského, pro kterého se postava krále Dobromysla stala jeho nejslavnější filmovou rolí.
Zda toho později Josef Beyvl litoval, se již nedovíme. I tak diváci o jeho komediální talent nepřišli. Účinkoval v televizních inscenací i v seriálech, jako např. v Chalupářích, kde ztvárnil postavu družstevníka Josefa Brabce. Uplatnil se také v dabingu. Svůj hlas propůjčil německému herci Ralfu Wolterovi, který ztvárnil Sama Hawkense ve filmu Vinnetou. Nechyběl také v různých zábavních pořadech.
V jeho přítomnosti měl prý každý úsměv na tváři. Tedy dokud s ním neusedl do auta a on nebyl v pozici řidiče. „Řidičem byl – ať mi to na onom světě odpustí – katastrofální. Projet s ním centrum Prahy znamenalo podstoupit nemenší dobrodružství, než je cesta na Měsíc. Ale stopaři nikdy neodmítl!“ popsal Svatopluk Beneš. Na jednu takovou jízdu prý nikdy nezapomněla i jedna stopařka, která měla to „štěstí“, že jí Beyvl zastavil. „Bylo náledí a pořádný smyk na sebe nenechal dlouho čekat. Jak tak klouzali od patníku k patníku, vykřikla zděšená pasažérka: ,Pane Beyvl, kam to jedete?!!!´- ,Vím já?´ prohlásil s klidem, ,nejspíš do …´Než to však stačil dopovědět, přistáli na hromadě štěrku.“
I přesto, jaký byl mizerný řidič, se dožil poměrně vysokého věku. Ačkoliv jej po sedmdesátých narozeninách trápily zdravotní problémy, ze svého pracovního tempa neslevil. „Miloval divadlo, miloval kameru. Nemohl bez toho být a měl to štěstí, že hrál v podstatě až do své smrti. Pamatuji se na naše poslední setkání. Potkali jsme se na ulici. Byl zasmušilý, pohublý… Sotva šel. Jakmile mě uviděl, rozzářil se a hned mi začal líčit, co všechno ho čeká, co bude hrát, co bude točit. Povídáním o práci byl hned ve svém živlu. Byl to vynikající herec a lidový člověk,“ popsal Skopeček. Na kolegu, který zemřel 10. července 1978 ve věku 72 let, vždy vzpomínal zejména v dobrém.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
