Článek
Dnes stačí několik kliků na počítači a kouzlo je hotové. „U klasického filmu to bylo jiné. Nejenže tam trikový specialista výrobu nějakým způsobem hlídal a řídil, ale vlastně i sám zpracovával. Bylo potřeba umět fotografovat, vyznat se v kameře, umět nějakým způsobem malovat, pracovat s modely, animovat. Profesí bylo sloučeno poměrně hodně a na základě toho vlastně člověk tu práci dělal,“ uvedl trikový specialista Boris Masník v rozhovoru pro Novinky. Vše trvalo podstatně déle. Po vytvoření triku se muselo čekat i několik dní na projekci na plátně, aby se zjistilo, zda daný dlouho připravovaný trik vůbec vyšel. O to větší pak byla radost, když se to povedlo.
Pyšná princezna
Filmová kouzla byla použita v padesátých letech při natáčení Pyšné princezny. Ve scéně, kdy Alena Vránová a Vladimír Ráž sviští na kládě stromu, byla použita kombinace klasických trikových technologií. V záběrech zaměřených na detail obličeje herců se za herci promítalo na velkém plátně pozadí natočené v reálu takzvanou zadní projekcí. „A aby se divák orientoval, kudy jedou a že je to nebezpečná cesta, byl vytvořen veliký model s miniaturami stromů a té klády a mechanicky tam poletovaly loutky herců na malinkaté kládě,“ popsal trikovou scénu Masník.
Tři oříšky pro popelku
Triky se používaly i v pohádkách, ve kterých byste to možná ani moc nečekali. V oblíbené pohádce Tři oříšky pro popelku se museli potýkat s nejedním problémem, museli si tedy umět rafinovaně poradit. Jedním z problémů byl například sníh. Buď ho bylo hodně, nebo naopak málo. Nedostatek sněhu potrápil filmaře při natáčení v Německu. Když přestalo sněžit a předpovědi byly pochmurné, začali krajinu zasypávat umělým sněhem. Pak se k filmařům doneslo, že na Šumavě začíná sněžit. A tak se početný štáb přesunul do Čech. Jenže ouha. „Když jsme přijeli, nebyla na Šumavě ani vločka,“ vzpomínal režisér Václav Vorlíček. „Museli jsme pár dnů počkat, a pak přišla další zpráva: sněží v Železné Rudě.“ Počáteční nadšení filmařů vystřídaly vrásky na čele. Vznikl totiž opačný problém. Sněhu bylo naopak moc. Filmaři museli v závějích před jednotlivými záběry vyšlapávat cestičky, aby jim herci nezapadli až po pás. Při závěrečné scéně měl vedle Popelky cválat na koni také princ, kvůli sněhu se tak ale nakonec nestalo. „Vyjeli jsme, já se otočím a Pavel nikde. Sedí zaraženě ve sněhu. volám na něj: ,Co nejedeš?´ A on: ,Nemůžu, nemám koně.´ Kůň mu zapadl do závěje tak, že vykukoval jen on. Protože jsme potřebovali netknutou bílou pláň, nemohli jsme záběr opakovat. A tak se stalo, že jsem místo happyendu cválala s vlajícím závojem do dálky sama,“ vzpomínala představitelky Popelky, Libuše Šafránková.
Libuše_Šafránková
Co se týká účinkujících zvířat, problém nebyl jen se zapadlým koněm, ale také se sovou Rozárkou, se kterou Popelka tak ráda rozmlouvala. „Měli jsme problém, jak natočit, aby Rozárka vždy pohlédla na Popelku,“ vyprávěl režisér. „Jako noční tvor totiž okamžitě zavřela oči, jakmile se do ní opřely reflektory. Museli jsme na ni ušít boudu a pomohl nám chovatel, který jí přinesl z berlínské zoo. Když jsem řekl ,Kamera točí´, cvrnkl sovu do zadku. Ta vyvalila oči a záběr byl hotov.“
Arabela
Jakmile se natáčí se zvířaty, nebo dětmi, nebývá to jednoduché. Režisér Vorlíček se toho ale nebál. Také při natáčení seriálu Arabela pracoval se zvířaty. Tentokrát potřeboval záběr, ve kterém se Rumburak promění ve vlka, utíká lesem a nadává čarodějnici. Ale jak to udělat, aby to vypadalo, že to zvíře mluví? Vypomohli si obyčejnou žvýkačkou, kterou štáb nalepil vlčákovi na zuby. Jeho usilovné žvýkání, kterým se snažil žvýkačky zbavit, vypadalo na kameře jako urputné nadávání.
Tento trik patřil k těm jednodušším. Pak byly triky, které byly poměrně náročné. Při scéně, kdy Rumburak v podání Jiřího Lábuse létá podél lesa, bylo nutné využít triku, při kterém by se leckterému herci svíral žaludek strachy. „Točili jsme v trikovém studiu na Barrandově, vzadu bylo plátno, já byl na takzvané lopatě, která trčela z toho plátna. K té mě přivázali, pode mnou byla pětimetrová díra, nahoře na lampě byli loutkoherci, kteří tam vodili nějaké ptáčky seshora, do toho na mě foukal propeler. Měl jsem letět, být šťastný a usmívat se. Z projekce pustili na plátno krajinu natočenou z letadla a já s čarodějnicí, s paní Černou, létal nad krajinou v nádherném pocitu štěstí a blaženosti, když pode mnou byla pětimetrová díra. I chudák pan Sovák v té lopatě musel být. Byl už ve starším věku, tak toho jsem opravdu litoval,“ vzpomínal Lábus.
Jiří Lábus
S čerty nejsou žerty
Speciální triky byly využity také při natáčení pohádky S čerty nejsou žerty. Obraz pekla vytvořili z na sebe naskládaných záběrů. „Vypadá to, že je to nějaká speciální obrovská jeskyně, ale vůbec to není pravda. To byla taková malinkatá díra, tam by se žádný živý herec neviděl, takže je to zas skládané. Natočili jsme tuhle malou jeskyňku a potom jsme v reálných jeskyních natočili jednotlivý čerty. Potom jsme natočili samostatně hořící strop, plameny, všechno možné a potom jsme z mnoha vrstev skládali ten finální záběr,“ popsal trik Masník.
Od dob natáčení těchto klasických pohádek uplynulo mnoho času a filmový průmysl zaznamenal neuvěřitelný pokrok. Od konce 90. let se výroba triků začala přesouvat do studií vizuálních efektů. Moderní digitální tvorba dává dnes filmařům širokou paletu možností. Triky jsou dnes díky počítačovým technologiím vymazlené, přesto mnozí na klasické pohádky nedají dopustit. Byly plné kvalitních hereckých výkonů, je v nich pořádný kus odvedené poctivé práce.
Zdroje:
4) KOHOUTOVÁ, Lenka. Vladimír Dlouhý: muž v hlučné samotě. V Řitce: Daranus, 2010. ISBN 9788087423011.
5) ČERMÁKOVÁ, Dana. Libuše Šafránková: herečka našich srdcí. Páté doplněné vydání. Portréty. [Praha]: Imagination of People, 2021. ISBN 9788087685891.
