Článek
Nataša Tanská si ve svých deseti letech splnila svůj životní sen. Brunetka s hlubokýma očima se do světa kinematografie zapsala jako roztomilá Barunka z literární adaptace Boženy Němcové. Poetický snímek vznikl v temném období německého protektorátu, tudíž nebylo snadné dostat film s vlasteneckým podtextem na stříbrná plátna kin. Naštěstí se to Miloši Havlovi povedlo. Mnohým se pak v sálech biografů zalily oči slzami při závěrečném rozhovoru Barunky s babičkou, která své vnučce ještě stihla říci: „Nezapomeň na zem, ze které jsi vyšla! Je to matka nás všech,…“
Terezie Brzková, Babička 1940
Okatá Nataša, kterou filmoví kritici nešetřili chválou, se narodila roku 1929 v Praze. Její otec byl Estonec, který vystudoval v Praze a živil se jako silniční projektant, díky čemuž se několikrát stěhovali. Natašina matka pocházela z rodiny ruských emigrantů, kteří uprchli před revolucí v roce 1917. Do země svých předků se prý Nataša podívala až v devadesátých letech. „Celá léta se bála jet do Sovětského svazu, protože tam její matce patřilo několik vesnic,“ prozradil ve svých pamětech režisér Otakar Vávra, který měl pro půvabnou herečku slabost.
Natašino kouzlo osobnosti nepřehlédl ani ředitel Lucernafilmu Vilém Brož. Dívenky, jež předváděla kamarádkám různé scénky z filmů, si všiml při návštěvě koupaliště ve Zlíně. Oslovil ji a požádal, aby mu přinesla svou fotografii na vrátnici Společenského domu, v němž bydlel. Zatímco Nataša byla radostí bez sebe, její tatínek byl velmi kritický a své dceři to zakázal. „Tehdy jsem ho poprvé neposlechla a tu fotku se svojí adresou jsem tam odnesla,“ prozradila po letech. Když už nedoufala v odpověď, dorazil z Prahy dopis, ve kterém byla pozvánka na konkurz na roli Barunky. „Tatínek byl znovu proti, ale to už jsem měla maminku na své straně. A tak si jako podmínku, kdyby mě náhodou vzali, stanovil, že musím dostat stejný honorář jako představitelka hlavní role Babičky.“
Natašin tatínek nejspíš předpokládal, že tento požadavek filmaře odradí. Jenže režisérovi Františku Čápovi se Nataša natolik zalíbila, že kývl i na honorář 10 tisíc korun, což byly na tu dobu velké peníze.
Nataša dostala do rukou scénář a zabydlela se s maminkou v hotelu v Ratibořicích. Natáčení zvládala na jedničku. Svým výkonem zaujala i doktora práv Bedřicha Rádla, tehdejšího šéfredaktora časopisu Kinorevue, který se v době natáčení ženil s herečkou Hanou Vítovou. Ta po jeho boku vystřídala jeho první ženu herečku Světlu Svozilovou, kterou si možná vybavíte z komedie Mravnost nade vše.
Světla Svozilová
Vyhlášený pražský elegán byl prý Natašou natolik okouzlen, že o ní mluvil jako o své budoucí ženě. „Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že na své svatbě jednomu z kamarádů položertem polovážně řekl, že Vítová jeho poslední manželkou určitě není. Počká si prý na mě, až vyrostu,“ vzpomínala Tanská. Jak Rádl řekl, tak také učinil. Natašu si po letech skutečně vzal. Ale to trochu předbíháme.
Hana Vítová, 1939
Po natočení Babičky se zdálo, že se zrodila filmová hvězda. Režisér Čáp ji obsadil hned do svého dalšího filmu Preludium, kde hrála po boku takových hvězd, jako byl legendární Zdeněk Štěpánek a Jiřina Štěpničková. Pak ale následovala šestiletá pauza, než se přihlásila na konkurz představitelky hlavní hrdinky Vávrova filmu Předtucha. Jelikož Vávrovi padla do oka, zahrála si nejen v dramatu natočeném podle stejnojmenného románu Marie Pujmanové, ale také ve Vávrově dalším snímku Krakatit.
„Nataša Tanská byla sedmnáctiletá dívenka jako vystřižená z Tolstého románu. Po matce Ruska, po otci Estonka, vyrostla na Slovensku, přecitlivělá, inteligentní, znala pět řečí. Při filmování se mi z ní zatočila hlava. Tak jsem bláznil, že jsem ji jednou zavedl do garsonky, kterou mi půjčil Zázvorka, ale v poslední chvíli mne přepadly výčitky svědomí a ani jsem se jí nedotkl. Po dvaceti letech mi to vyčetla. Po maturitě její organismus nevydržel pracovní přetížení, učení i filmování, a Nataša těžce onemocněla. Nemohla jít na hereckou akademii, protože se už nikdy nesměla vzrušovat. Vystudovala tedy divadelní dramaturgii a stala se úspěšnou spisovatelkou, ale stále se musela šetřit,“ uvedl Vávra ve svých pamětech.
Nemoc, která Natašu postihla, utnula její hereckou kariéru. Jejím posledním snímkem bylo životopisné drama Mladá léta, o počátcích kariéry spisovatele Aloise Jiráska, které natočil Václav Krška. Nataša dala na doporučení lékařů a po dokončení studia v Bratislavě se začala věnovat novinařině. Živila se jako redaktorka divadelní rubriky. Díky této profesi se znovu setkala s Rádlem, jehož manželství s Hanou Vítovou procházelo krizí. Opět se nechal okouzlit Natašinýma očima. Ona jeho city opětovala a v polovině 50. let mu řekla své „ano“.
Jejich manželství mělo ale do pohádky daleko. Na nastalé rodinné situaci se podepsala bytová krize. Rádlově exmanželce Haně Vítové se nepodařilo po rozvodu sehnat náhradní byt, a tak byla nucena žít pod jednou střechou se svým exmanželem a jeho novou ženou. Ve spolkovém domu Hlaholu na dnešním Masarykově nábřeží žili společně i s jejich dcerou Bedřiškou, která toto velmi špatně psychicky nesla. Tento stav nebyl ideální ani pro Natašu. Jelikož neuměla vařit, chopila se domácnosti exmanželka jejího muže, která pro všechny vyvařovala.
dům Hlahol, ve kterém žila Nataša Tanská společně s exmanželkou svého muže Hanou Vítovou
Není divu, že toto soužití nemělo dlouhé trvání. Počátkem šedesátých let se Natašino manželství rozpadlo. Rádl si následně do bytu přivedl čtvrtou manželku. A Nataša? Ta se stala spisovatelkou na volné noze a psala pod pseudonymem Jana Danková. Věnovala se také překladatelství a dramatické divadelní tvorbě. Své štěstí našla až po boku svého druhého muže právníka Jana Válka, s nímž na počátku 90. let odjela do Londýna, kde její muž působil jako český konzul a ona se věnovala výtvarné tvorbě. V Británii strávili 7 let.
Představitelka první filmové Barunky strávila poslední roky života v pečovatelském Domově Sue Ryder v pražské Michli, kde byla po smrti manžela odkázána na pomoc druhých. Naposledy vydechla v roce 2014 ve věku 84 let.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
