Článek
Paní Brzková se díky roli Babičky Boženy Němcové stala za protektorátu symbolem nezdolnosti. Její závěrečný předsmrtný rozhovor s mladou Barunkou se stal národním manifestem. Scéna, ve které babička promlouvá ke své vnučce: „Nezapomeň na zem, ze které jsi vyšla! Je to matka nás všech,…“ načež jí Barunka odpovídá, že nikdy nezapomene, vehnala prý mnohým divákům slzy do očí. Literární adaptaci Boženy Němcové, která poukazovala na sílu české kultury, nebylo snadné prosadit. Snímek byl šestkrát zakázán a teprve po sedmé povolen. Stalo se tak díky intervencím filmového podnikatele Miloše Havla. To, že byla tato scéna zachována a film byl nakonec povolen, se rovnalo téměř zázraku.
Terezie Brzková, Babička 1940
Brzková tehdy údajně za hlavní roli dostala 10 tisíc korun, což byly na tu dobu velké peníze. Svým hereckým výkonem ohromila nejen diváky ale i kritiky. Ačkoliv se na stříbrném plátně předvedla jako laskavá babička, dle pamětníků měla ve skutečnosti k dětem spíše odměřený vztah. „Vůbec neměla ráda děti. Když se točila Babička, nebo jiné filmy, řvala na ně o pauzách: ‚Parchanti, táhněte už. Pořád tu otravujete a člověk nemá chvíli klidu.‘ S nikým si servítky nebrala,“ popsala jedna z pracovnic Barrandova. Na jejím hereckém výkonu to však vůbec nebylo znát.
Pro herečku Terezii Brzkovou byla Čápova Babička z roku 1940 teprve druhou filmovou příležitostí. Pro filmové kamery ji objevil rok před tím režisér Otakar Vávra. Obsadil ji do svého psychologického dramatu Kouzelný dům. Tehdy bylo herečce už 63 let. „Pro roli velmi staré, dementní babičky jsem poprvé přivedl k filmu paní Terezii Brzkovou. Řekl mi o ní Eduard Kohout, který zde interpretoval složitou postavu narušeného člověka, trpícího zraněním hlavy ze světové války. Paní Brzková už byla v důchodu. Eduard Kohout si vzpomněl, že s ní několikrát hrál na zájezdech po venkovských divadlech. Když ji pak obsadil František Čáp do role Babičky od Boženy Němcové, stala se z ní filmová hvězda první velikosti,“ vzpomínal Vávra ve své knize. „Byla s ní radostná práce, protože dovedla zapomenout na divadelní rutinu a dokázala civilně a pravdivě zobrazit člověka v konečné fázi života, kdy na přejití pokoje od stolu ke klavíru je třeba nejvyššího úsilí a vůle,“ dodal.
A tak odstartovala její filmová kariéra. Její další výraznou rolí byla stará plátenice Barbora Hlavsová, hrdinka stejnojmenném filmu z roku 1942. Terezie Brzková zde ztvárnila čestnou matku ředitele maloměstské záložny, který se kvůli své rozmařilé ženě dopustí zpronevěry, a nakonec se zastřelí. Matka zoufalého muže se rozhodne ujmout ovdovělé snachy (Jiřiny Štěpničkové) i dospívajícího vnuka (Rudolfa Hrušínského) s podmínkou, že jí oba pomohou všechnu škodu nahradit a očistit dobré jméno rodiny. I v tomto dramatu podala vynikající výkon. Následovaly další role, kde hrála zejména laskavé a moudré stařenky. Stala se součástí pohádek, které známe všichni. Objevila se coby stará mlynářka v pohádce Pyšná princezna, či v pohádce Byl jednou jeden král. Traduje se, že během natáčení si nesedla s Janem Werichem a prý měla averzi k improvizujícímu Vlastovi Burianovi. Její poslední filmovou rolí byla stařenka z pohádky Princezna se zlatou hvězdou.
Než se stala filmovou hvězdou, trvalo to však více než 60 let. Přitom k herectví měla velmi blízko už od narození, neboť se roku 1875 narodila do rozvětvené herecké rodiny. Její otec byl ředitelem kočovné společnosti Vilém Jelínek a tak ke kumštu přičichla už coby malé dítě. Jak dospívala, prošla několik divadelních společností a sbírala herecké zkušenosti. Během jejího působení v divadelní společnosti Zöllnerových se seznámila s hercem Josefem Brzkem, jehož jméno pak nosila po celý život. Z jejich lásky vzešly dvě dcery.
Po svatbě zakotvila na jednu sezonu v pardubickém Východočeském divadlem, poté působila 7 let v Plzni. Roku 1914 dosáhla snu snad každého herce, angažmá v Národním divadle. Poté, co hlavní hvězda naší první scény Marie Hübnerová onemocněla, převzala Terezie místo ní hlavní role v představeních Léto, Jan Hus, Jan Roháč či Maryša.
Národní divadlo, Praha
V době, kdy se jí kariérně dařilo však ovdověla. Sama ale dlouho nezůstala. Opět se provdala a kvůli své nové lásce se rozhodla opustit Zlatou kapličku. Odešla za svým druhým manželem Václavem Zeifertem k jeho kočovné společnosti. V roce 1927 se však rozhodla vrátit do kamenného divadla v Plzni, v němž působila až do odchodu do důchodu v roce 1939. Právě na prknech plzeňského divadla ztvárnila titulní roli Babičky, což neuniklo pozornosti herečky Růženy Naskové, která měla ztvárnit filmovou babičku. Svou kolegyni, se kterou se před kamerou setkala ve Vávrově filmu Kouzelný dům, doporučila místo sebe režiséru Františku Čápovi, který učinil z Brzkové hvězdu.
Terezie, která celý život zasvětila divadlu, nyní našla nový domov i ve filmu. Na nedostatek práce si i v důchodovém věku nemohla stěžovat. Na rodinu nezbýval čas. To, zda byla pyšná na svou vnučku Ivanu, která se provdala za Pavla Tigrida, se již nedovíme.
Pavel Tigrid
Ivana, rozená Myšková se musela v životě poprat s nepřízní osudu. Když byla za války coby poloviční Židovka vyloučena ze školy, nechal se její tatínek formálně rozvést, aby rodinu ochránil. Sám pak zahynul při pochodu smrti z Osvětimi. To už byla Ivana studentkou práv. Během svého studia si našla práci na ministerstvu zahraničí, kde se seznámila se svým osudovým mužem, budoucím manželem Pavlem Tigridem.
Osvětim, 1944
Publicista a politik Pavel Tigrid, vlastním jménem Schönfeld, se do o 8 let mladší studentky bezhlavě zamiloval. Vzali se v únoru 1947 v kostele na Křížovnickém náměstí. Velký odpůrce komunistické politiky si však svými aktivitami zadělával na problémy. Dostal se na seznam nepohodlných osob a byl jedním z prvních, koho přišla zatknout StB. Jelikož však byl tou dobou v Berlíně, dostala se do hledáčku StB jeho žena Ivana. Krátce po únorovém převratu byla namísto svého muže zatčena a vězněna tři měsíce. Následně byla propuštěna, neboť se předpokládalo, že se se svým chotěm spojí. Musela se chodit pravidelně hlásit do Bartolomějské ulice. Její rodině se nakonec podařilo podplatit částkou sto tisíc korun jednoho pohraničníka, který Ivanu převedl přes hranice do Rakouska.
Manželé během pobytu v exilu, nejdříve v Německu, poté v USA a Francii, zažívali krušné časy. Když odešli za oceán, vystřídali různá zaměstnání. Tigrid v 50. letech založil čtvrtletník Svědectví, publicistickou platformu československého exilu. Jeho žena zaměřila svou pozornost na boj za lidská práva. Založila výbor na podporu nespravedlivě pronásledovaných lidí v komunistických diktaturách.
Po sametové revoluci působil Tigrid ve funkci ministra kultury. Jeho žena, děti a vnuci však zůstali ve Francii. Ivana svého muže přežila o 5 let. Zemřela po dlouhé nemoci v roce 2008 ve věku dvaaosmdesáti let.
Zdá se, že dlouhověkost měla Ivana v genech. Její babička Terezie Brzková se dožila úctyhodných 91 let. Odešla 19. listopadu 1966. Svůj poslední odpočinek našla na Vyšehradském hřbitově.
Zdroje:
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
