Článek
Vyslovení jejího jména vyvolává ostré reakce. Zatímco někteří si ji váží za to, že neměnila kabáty, jiní k ní měli averzi kvůli jejím politickým postojům. Dokonce i Česká televize odmítla vysílat dokument z cyklu Po stopách hvězd, který byl o ní, hlavní představitelce seriálu Žena za pultem, v roce 2008 natočen. Známá herečka ze seriálu Žena za pultem a bývalá komunistická funkcionářka zkrátka i po revoluci byla symbolem komunistických idejí, které tady přeci nechceme. Čtení textu Anticharty na shromáždění umělců v Národním divadle už jí zkrátka nikdo neodpáře, ačkoliv ze své pozice pomohla mnoha lidem.
Do strany vstoupila už ve svých dvaceti letech a zůstala jí věrná i po listopadu 1989. Už od počátku byla velmi angažovaná. Stejně jako její spolužáci i ona věřila, že jde po cestě k lepším zítřkům. Její ročník měl tehdy stoprocentní stranickou organizovanost. Byla přesvědčená, že všichni budou táhnout za jeden provaz a nadšeně budou budovat spravedlivý svět. Tak jako ostatní i ona chodila poctivě na brigády. Byla to pro ni čest dělat něco pro společný cíl bez nároku na odměnu. A bez nároku na odměnu vystupovala i po roce 1989 když recitovala básně na prvního máje.
V knize Jiřina Švorcová osobně se celkem otevřeně vyjadřovala ke své minulosti a uznala, že byla tak trochu naivní a že jak ona, tak i její přátelé, jako například Jiřina Jirásková, dokázali být ve svém dravém nadšení i krutí. To, že se mladí lidé bouří je asi normální. Bylo to tak v roce 1968 i v roce 1989.
Byli přesvědčeni, že to, co dělají je správné, že jde o vůli většiny národa a menšina se musí podřídit. „Zdá se, že každá převratná doba je opilá svými ideály, jako divoká voda bere s sebou vše, co jí stojí v cestě, jedny křivdy napravuje a druhé páchá, aby teprve po zklidnění, poté, co znovu vteče do břehů oprávněnosti, nutnosti a rozvahy, dokázala rozpoznat své chyby a své možnosti,“ uvedla.
V 50. letech, kdy docházelo ke stranickým čistkám a vykonstruovaným procesům, si bláhově myslela, že trestaní lidé jsou trestáni po právu. Až když začaly vycházet některé informace najevo, začaly se mnohým otvírat oči. Nicméně i tak si tyto události v sobě racionalizovala, aby se jí nezbortil její svět. Podle Švorcové šlo o omyly chybujících lidí, kteří byli často zmanipulováni těmi, kteří byli u moci a toužili po kariéře.
Posílání nevinných lidí na smrt se stalo velkou skvrnou, která se táhne s komunistickou stranou jako dědičný hřích. Švorcová politické procesy odsoudila. Prohlašovala, že nikdo by neměl být stíhán za své politické názory. V té době však nevyšla z řady, aby se aktivně podílela na změně.
S postupem času začala vnímat, že do strany vstoupilo mnoho lidí s vidinou vlastního prospěchu. „Samozřejmě, že do strany stále přibývali noví a noví kariéristé, zpočátku třeba i poctiví komunisté, kteří však posléze podlehli kouzlu moci a ztratili charakter – konečně na toto téma bylo napsáno mnoho literárních děl. Určitě bylo chybou rozšiřovat členskou základnu za každou cenu, lákat do strany zvučná jména bez ohledu na to, jestli jejich nositelé jsou vůbec schopni být skutečnými komunisty. Dalo by se říci, že strana přibývala na hmotnosti, ale současně jí hadrovatěly svaly. (…) Je skutečností, ne domněnkou, že ke každé partaji, která se dostane k moci, se přimknou vyžírkové a kariéristé.“
Když přišel rok 1968 a došlo k invazi sovětských vojsk, vnímala to jako většina lidí za tragédii. Dále však věřila v komunistické ideje a snažila se konsolidovat tuto společnost, aby se tady dalo dýchat a pracovat. A rok 1977? Text Charty prý četla až po vystoupení v Národním divadle, kde prezentovala text Anticharty. Shromáždění vnímala jako přihlášení se umělců k socialismu a k socialistickému umění. Jelikož byla předsedkyní Svazu českých dramatických umělců, byla pověřena onen text přečíst. Tudíž na ni bylo vidět nejvíc.
Invaze sovětských vojsk do ČSSR, 1968
S odstupem času Švorcová hodnotila, že se komunistická strana musela obrodit, že většina tajemníků a předsedů to sice myslela dobře, ale realizace politiky byla špatná. Starý režim se dle ní nemohl udržet ve stavu, ve kterém byl. Jedna z blbostí komunistického režimu dle ní byla, že se Havel nesměl hrát. Jeho hry nepovažovala za něco, co by režim porazilo. Stejně tak trezorové filmy. Když Česká televize odmítla po revoluci vysílat dokument z cyklu Po stopách hvězd, který byl o Jiřině Švorcové, uvědomila si, že jí tím vlastně udělali reklamu, protože mnoho lidí začala o to více zajímat. Zkrátka to co je zakázané, bývá více žádané. Což zřejmě komunistům nedocházelo.
Socialismus porazily jeho vlastní chyby. Komunisté se chovali jako potrefené husy, které kejhaly, ale nepřiznali si, že byli potrefeni právem a odnesl to ten, který po nich hodil ten kámen. „Kdybychom tenkrát přijímali kritiku, třeba i moc nepříjemnou, a nedrbali se na hlavě a řekli: Ano, v tomhle mají pravdu, tak všechno mohlo vypadat jinak. Mělo se s nimi více diskutovat, a to, co bylo správný, se mělo přijímat. Leč kritika se odmítala. Koneckonců vývoj, který pokračoval po listopadu, ukázal, že to směřovalo někam jinam, než prohlašovali. Myslím, že leckdo, kdo podepsal Chartu, se dnes diví, kam nás to zavedlo. Všichni disidenti určitě nechtěli tenhle kapitalistický svět.“
sametová revoluce 1989
Poté, co komunisté předali vládu, se Švorcová musela rozloučit se svou hereckou kariérou. Její kolegové ji vypudili z Vinohradského divadla. Naznačili jí, že raději budou stávkovat, než aby ji strpěli mezi sebou. A tak z divadla, ve kterém byla téměř 40 let odešla a nastoupila do penze. Následující dva roky se jí o divadle zdálo každý den a nemohla okolo něj ani projít. Měla pocit křivdy, neboť nikomu vědomě neublížila.
Tehdejší vysoce postavená představitelka režimu, členka ÚV KSČ a dlouholetá předsedkyně svazu a navíc herečka, byla najednou zapovězena. Televize z ní udělala v podstatě trezorovou herečku. Komunistickým idejím ale zůstala věrná a bez nároku na honorář objížděla setkání komunistů, kde recitovala básničky. Roku 1996 kandidovala za KSČ do senátu a dostala se do druhého kola. Svůj postup vnímala jako velký úspěch. Tehdy ji porazil starosta Litoměřic, který do své kampaně investoval velké peníze.
V rámci své kampaně tehdy vystoupila Švorcová v diskuzním televizním pořadu Sedmička televize Nova, kde naproti ní usedl bývalý ministr kultury Pavel Tigrid. Tou dobou se ucházel o křeslo v senátu jako nezávislý kandidát na kandidátce KDU-ČSL.
Pavel Tigrid
Tigrid, který před komunistickým režimem utekl a většinu života strávil v emigraci zahájil diskuzi poměrně ostře. „Já jsem velice vážně uvažoval, jestli mám u tohoto stolu zasednout. A rozhodl jsem se, že ano a jsem zde. Já jsem se ptal přátel, jestli mám nebo nemám, taky těch přátel, kterým paní Švorcová ve svém dlouhém životě a ve funkcích ublížila a oni řekli: ,Ano, jdi do toho.´ (…) Kdyby šlo o jiný stůl, třeba hospodský tak bych velice, velice váhal, jestli mám přisednout. Taky bych měl říct proč. Já vám to říkám do očí, nikoliv za zády. Vy jste paní Švorcová desítky let poškozovala české divadelnictví, českou kulturu…“
Švorcová neskrývala rozpaky, neboť bylo avizováno, že se bude mluvit o minulosti komunistické strany a o minulosti komunistického režimu. Byla překvapená útoky na svou osobu. Podotkla, že na rozdíl od pana Tigrida neváhala ke stolu usednout, přesto že byla roky přesvědčená, že je nepřítel komunistické ideologie. „Jestliže něco považuji na současném režimu skutečně dobré je to, že se lidé, kteří kdysi stáli na opačných stranách barikády, mohou spolu setkat. A v tom jsem udělala o malý kousíček dopředu víc nežli Vy, který byste si ke mně ke stolu nesednul.“ Tímto elegantním způsobem podtrhal jeho pokrytecké chování. Někdo, kdo se hlásí k demokratickým hodnotám se zdráhá diskutovat? Dále odmítla, že by někomu záměrně škodila a sdělila, že by si ráda osobně pohovořila s tím, kdo má dojem, že by mu schválně uškodila.
A v podobném duchu probíhala diskuze dál. „Vy jste napomáhala z moci úřední nesvobodě, čtyřiceti letům totality. Vy jste byla mluvčí, na takzvané kulturní frontě…,“ zaznělo z úst jednoho z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu. Proti takovým výpadům se samozřejmě těžko reaguje. Tigridova ofenziva způsobovala, že divák mohl soucítit s paní Švorcovou, která nebyla na takové ataky dopředu připravená, nicméně dokázala pohotově reagovat.
Pan Tigrid také Švorcovou obvinil, že zničila Vlastu Chramostovou, která nemohla hrát. To evidentně Švorcovou naštvalo a ohradila se slovy: „Paní Chramostová odešla z divadla dobrovolně a sama na protest proti příchodu nového ředitele. Hrála v jiných divadlech. Že jí po tom jiná divadla nechtěli, na tom jsem já neměla žádnou zásluhu.“
Švorcové byla také několikrát podsouvána odpovědnost za hříchy komunistického režimu, jako byly politické procesy v 50. letech. Zároveň byla ze strany pana Tigrida odmítána myšlenka kolektivní viny.
Pořad vyvolal velkou vlnu reakcí. Švorcové chodily dopisy, které se do ní strefovaly, že sice ukázala, že asi zlá nebude, ale že je nesmírně pitomá. Obdržela však i dopisy opačného rázu, které vyzdvihovaly její odvahu, že do takové diskuze vůbec šla a že se poté, co na ni nachystal pan Tigrid s panem moderátorem nezvedla a neodešla. „Je to obrovská škoda, že ve straně nebyla většina takových lidí, jako vy. Pak by nebyla padesátá léta ani rozsudky smrti,“ stálo v jednom anonymu. A rozporuplné reakce budí paní Švorcová i po své smrti.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
ROHÁL, Robert. Jiřina Švorcová a ti druzí: nejznámější filmové hvězdy normalizace. Praha: Nakladatelství XYZ, 2011. ISBN 9788073885502.
