Článek
Zatímco dnes mnozí rodiče vozí své děti na hokejové tréninky vybavené drahou výstrojí s vidinou, že se z nich snad stanou profesionální sportovci s tučnou výplatní páskou, dříve jezdívaly děti na hokejové tréninky hromadnou dopravou s prabídnou výstrojí. Nadšení kluci jezdívali na led, protože je hokej zkrátka bavil, chtěli zlepšit svou techniku. To, že tento sport dělali s láskou, se pak odráželo na jejich výkonech. Být v reprezentaci byla pro ně čest.
Byly doby, kdy reprezentačnímu hokejovému týmu ležela naše země u nohou. V poválečném období tu vykvetla zlatá generace hokejistů, která v letech 1947 a 1949 získala titul mistrů světa a v roce 1948 stříbro ze Zimních olympijských her ve švýcarském Svatém Mořici.
Mistrovství světa v ledním hokeji, Praha 1947
Dařilo se jim i poté, co v listopadu 1948 zasáhlo reprezentaci neštěstí. V době, kdy se hráči připravovali na mistrovství světa ve Stockholmu, několik hráčů nedostalo včas anglická víza. Zůstali tedy o den déle ve Francii. Zbytek mužstva se přesunul do Londýna, kde měli hrát. Pro 6 hráčů se pozdější let stal osudným. Díky nepříznivému počasí se jejich letadlo ztratilo nad kanálem La Manche, jejich těla se nikdy nenašla. Státní bezpečnost začala spekulovat, že muži emigrovali. Ostatně nebyli by jediní. Z mistrovství světa v Londýně se v březnu 1950 nevrátila například krasobruslařka Ája Vrzáňová.
Po únoru 1948 se na sportovce začalo pohlížet jako na produkt buržoazní společnosti. Obava z jejich emigrace sílila. Nejspíše z tohoto důvodu se naše hokejová reprezentace na letišti dozvěděla, že nemůže odcestovat na mistrovství světa v Londýně.
Fanoušci i hokejisté doufali, že se i v roce 1950 zadaří a zlato z šampionátu v Londýně zamíří do Československa. Jenže komunisté hokejisty do kapitalistické ciziny nepustili. Oficiálním důvodem bylo dle Rudého práva neudělení britských víz československým rozhlasovým hlasatelům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. A tak 11. března 1950 hokejisté do letadla nenastoupili. Hráčům bylo sděleno, aby 13. března přišli do Tyršova domu v Praze, kde bude rozhodnuto o dalším postupu.
Hokejisté byli rozhořčení. Nechápali, proč by neměli letět do Londýna, když oni sami víza obdrželi včas. Navíc britská ambasáda tuto záminku vyvrátila. Tvrdila, že víza všem vydala včas. Přesto bylo 13. března hokejistům sděleno, že se jejich účast na mistrovství ruší.
Zatímco moravští hokejisté jeli hned domů, zbytek reprezentace vyrazil do oblíbené hospody U Herclíků, takzvané Zlaté hospůdky, která stávala kousek od Národního divadla. S tím, jak stoupala hladina alkoholu v krvi, mizely i zábrany sportovců, kteří dávali hlasitě najevo své naštvání. „Vyběhli jsme na náměstí a křičeli jsme Smrt komunistům, Nenecháme si ustřihnout křídla a všechno ostatní,“ vzpomínal útočník Augustin Bubník.
Reakce příslušníků StB na sebe nenechala dlouho čekat. Po krátkém vyprovokovaném střetu bylo zatčeno 9 hráčů, následujícího rána si bezpečnost přišla pro další 2 hráče. Mezi nimi byl překvapivě i brankář Bohumil Modrý, který přitom v té době už ani nebyl členem reprezentace a v inkriminovaný večer byl na dovolené. Ve vazbě skončil také hospodský Mojmír Ujčík.
Po zatčení následoval převoz do Bartolomějské, kde započaly výslechy. Hokejisté byli mučeni ve vyšetřovací věznici v takzvaném Domečku na Hradčanech, tedy v prostorách, které sloužily už za druhé světové války gestapu. „Dal mi ruce do želízek za zády, sedl jsem si na židli, nasadil mi takovou helmici a utahoval ji, až člověku málem praskla hlava (…) Dnes a denně vyšetřování, temnota, nespaní a tak dále. Stále od nás chtěli, abychom se přiznali k tomu, o čem jsme se dozvěděli až při vyšetřování. Měli jsme být skupina, která chtěla rozvrátit zdejší režim. Nejprve jsme si ale mysleli, že jsme zavření pouze kvůli té výtržnosti v hospodě,“ popsal drsné metody výslechu Bubník. Dny bez jídla se na vězních neblaze podepsaly. Bubník dle svých slov zhubl 30 kilogramů. „Další chlapci na celách mi říkali, že měli takový hlad, že k oknu lákali vrabce, a že kdyby ho chytili, tak by ho snědli,“ uvedl.
Výslechy vedl nechvalně proslulý František Pergl. „To byl v podstatě úchylný člověk, který si sám vyráběl mučící nástroje, a nesmírně ho rajcovalo, že v jeho moci skončily různé osobnosti. Vyžíval se v jejich týrání. Vyrážel jim zuby, bil je obuškem, donekonečna museli dřepovat a klikovat do zemdlení,“ sdělil historik Kryštof Zeman. I když se snažil, žádné vylhané výpovědi z hokejistů nevytloukl.
Zatčení strávili ve vězení několik měsíců, než 6. a 7. října 1950 proběhl neveřejný vykonstruovaný soudní proces. Hokejisté, kteří neodříkávali naučené výpovědi a naopak se hájili, byli odsouzeni za vlastizradu a špionáž. Pro gólmana Bohumila Modrého dokonce prokuratura žádala trest smrti. Nakonec byl odsouzen na 15 let odnětí svobody. Druhý nejvyšší trest dostal Augustin Bubník, odsouzen byl na 14 let. Další hráči odcházeli s těmito tresty: Stanislav Konopásek dvanáct let, Václav Roziňák a Vladimír Kobranov po deseti letech, Josef Jirka šest let, Zlatomír Červený tři roky, Jiří Macelis dva roky, Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok vězení, Josef Stock pak nejméně ze všech, osm měsíců. Hospodský Ujčík byl shledán vinným z nenahlášení trestné činnosti a vyfasoval tři roky. Zároveň byl odsouzeným hráčům zabaven majetek.
„Byli to lidé, kteří obhajovali Československo nejen proto, že finančně na tom byli mnohem lépe než ostatní pracující, ale hlavně měli určité možnosti ještě okrádati republiku, kterou však při tom sprostým způsobem hanobili. (…) Tito tzv. ,sportovci' byli mnohem horšími nepřáteli než lidé, se kterými se u Státní bezpečnosti setkáváme,“ píše se ve vyšetřovacím spise. Z miláčků národa se tak rázem stali špioni a vlastizrádci. Tedy až na kapitána hokejového týmu, Vladimíra Zábrodského. Ten ve vězení neskončil. Časem se objevily spekulace, že mohl mít v procesu prsty.
V roce 1948 totiž ve švýcarském Davosu hokejisté hlasovali o nabídce zůstat venku a vytvořit národní tým v exilu. Většina se tenkrát vyjádřila proti a tak se jelo domů. Jenže Zábrodský o tom informoval otce, vedoucího pražského klubu LTC, který byl dle některých historiků spolupracovníkem StB. Dodnes visí otazník nad tím, proč se kapitán týmu vyhnul trestu a vrátil se do reprezentace, zatímco si ostatní hokejisté odpykávali tvrdé tresty. Zábrodského kariéru hokejového hráče ukončila jeho účast v sázkařské aféře v roce 1960, kdy sázel na domluvené zápasy. V roce 1965 s rodinou emigroval do Švédska, kde působil jako hlavní trenér v nejvyšší švédské hokejové soutěži. K tomu, proč se vyhnul v 50. letech vězení se odmítal vyjadřovat.
Odsouzené hokejisty čekal tvrdý trest. Byli přesunuti do uranových dolů, kde je čekala těžká práce v plném vystavení radioaktivnímu záření bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Když dobře pracovali, povolili jim jednou za tři měsíce návštěvy rodin. „Ty se odehrávaly v kójích přepůlených drátěnými sítěmi – z jedné strany já, z druhé rodiče. A jak se strážníkovi nelíbilo nějaké slovo, návštěva skončila,“ vzpomínal Augustin Bubník.
Vysvobození přišlo v roce 1955, kdy prezident Antonín Zápotocký vyhlásil amnestii. Většina hráčů se ale k aktivnímu hokeji už nevrátila. Ti, co se na led vrátili, se už zpátky do reprezentace nevrátili. Po průšvihu v Praze byla hokejistům zakázána první liga. A co se stalo? Během utkání se Spartou přítomnost hokejistů vyvolala bouřlivou reakci fanoušků, což byl problém. „Lidi nás začali oslavovat, zápas se nedohrál, estébáci nás odvezli a lidi zdemolovali halu,“ vzpomínal Bubník.
Nejhůře dopadl brankář Bohumil Modrý, který si odnesl nejdelší trest, ačkoliv už nebyl v reprezentaci. Sportovec, původní profesí stavební inženýr, byl velmi populární. Pro komunistický režim bylo trnem v oku už jen to, že si vzal Švýcarku narozenou v Praze. Další problém byl, že vážně zvažoval nabídku hrát v NHL. Jenže bylo rozhodnuto, že by svým působením v zámoří ohrozil bezpečnost republiky. V reakci na toto zamítavé rozhodnutí ukončil své působení v reprezentaci. Když si pak pro něj 13. března přišla bezpečnost s tím, že je hlavou celého spiknutí, nevěřil svým uším. Práce v jáchymovských uranových dolech si vybrala svou daň. Zemřel na nemoc z ozáření 8 let po propuštění. Bylo mu pouhých 46 let. Už se nedožil rehabilitace, jako jeho spoluhráči v roce 1968.
Bohumil Modrý
„Politické procesy po roce 1948 se dělaly z několika důvodů. Ať už to bylo zastrašení části společnosti, nebo získání pracovních sil pro uranové lágry, nebo likvidace skutečné i domnělé opozice. Zde sehrál roli i důvod čtvrtý. Likvidací československé reprezentace se umetla cestička k tomu, aby Sověti neměli v hokeji konkurenci,“ vyslovil svou domněnku ředitel Muzea paměti XX. století Petr Blažek. Na dlouhé roky se sovětští hokejisté stali nejlepšími na světě. Od roku 1954 získávali Sověti jeden titul mistrů světa za druhým. Českoslovenští fanoušci si na zlato museli počkat až do roku 1972.
Mistrovství světa v hokeji 1967
Zdroje:
