Článek
Mé malé děti se často hádají o své hračky. Jsou od přírody sobecké, majetnické, nechtějí se dělit. Nedávno, při jednom konfliktu našich dětiček, manžel pronesl větu, která mě navedla k přemýšlení. „Ale no tak, když budeš sdílet svou hračku, může z ní mít radost i někdo jiný.“ Tento argument samozřejmě nezabral. Schopnost dělit se s někým o něco a sdílet je něco, co nám asi není přirozené a musíme se to postupně učit.
V obecné rovině bychom to měli bez sdílení velmi složité. Bez sdílení surovin by nebyl hospodářský růst. Na sdílení jsme si zvykli. Sdílíme koloběžky nebo auta. Sdílet nemusíme jen věci, ale také své pocity s přáteli. Jak se říká, sdílená starost je poloviční starost. Člověk je tvor společenský, proto jsou na vzestupu také sociální sítě, kde je sdílení na denním pořádku. Má ono sdílení nějaké hranice? Je něco, co bychom nikdy nebyli ochotni sdílet? Já bych třeba měla problém se sdílením svého životního partnera.
V posledních letech se hovoří o tzv. polyamorii. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o druh nemonogamního soužití, který je založený na toleranci a akceptaci dalších vztahů. Tento životní styl zahrnuje několik romantických vztahů se sexuálním kontaktem. Toto dobrovolné sdílení partnerského vztahu s více lidmi je pro někoho pouhým trendem, pro někoho návratem k přirozenosti. Polyamorie vychází z hnutí volné lásky, které se rozběhlo v šedesátých letech minulého století. Nicméně když se nebudeme omezovat jen na naši kulturu, zjistíme, že v některých kulturách se sdílením partnerů mají dlouhé zkušenosti. Například je známá pohostinnost Eskymáků, kteří, když mají návštěvu, nemají problém se sdílením svých partnerů. Volné vztahy jsou u nich běžné. My jsme však ovlivněni křesťanskou kulturou a pro mnoho lidí je tento druh soužití nepřípustný. Pro někoho je to jen obhajování promiskuitního chování a nevěry. Většinová společnost vnímá takovéto vztahy jako pokřivené. Lidé většinou zdůrazňují důležitost hodnot jako je láska a věrnost. Považují jedince, kteří takto žijí za nevyzrálé, za jedince, kteří mají vyšší potřebu sexu. Nicméně partneři spolu zpravidla sdílejí mnohem víc než jen intimní chvíle.
Vztahy v polyamorii mohou mít velmi různé fungování. Mohou mít různou úroveň vztahů a jsou různé i z hlediska počtu zúčastněných osob. Vždy záleží na vzájemné komunikaci, respektu a domluvených pravidlech. Bez upřímnosti to nelze. Tyto vztahy nefungují, zvláště účastní-li se jich partneři, kteří jsou vnitřně nakloněni spíše monogamii.
Tíhnutí k polyamirii má člověk asi v sobě. Lidé mají různé potřeby a někdo je má takové, že je ve standartním, monogamním vztahu nelze uspokojit. Pokud člověk pak tyto potřeby potlačuje a snaží se splynout s davem, stává se nešťastným. Jak jsem již zmínila, mnoho lidí tento životní styl odsuzuje, Sami pak ale tajně někde na firemních večírcích pod vlivem alkoholu využívají příležitosti k „dobrodružství“. Jsou tedy těmto vtahům vnitřně nakloněni, ale neřeknou to nahlas, protože to není pozitivně společensky přijímáno?
Tyto vztahy už přestávají být tabuizované. Mezi známými českými osobnosti nalezneme několik příkladů polyamorie. Je to např. Karel Janeček, Olga Mnezelová nebo hudebník Voxel. Ten se k tomuto typu soužití vyjádřil na sociální síti: „Rozhodli jsme se dát nám samotným i tomu druhému naprostou svobodu, volnost, lásku, pochopení. Rozhodli jsme se, že se NEBUDEME VLASTNIT, a uvědomili si, že to, co společnost považuje za ‚lásku‘, je častokrát jen ono vlastnění, žárlivost, závislost, lpění na druhém. To my nechceme.“
Pro někoho tento životní styl může být jen určitou životní fází, kdy hledá, co mu vyhovuje, hledá sám sebe. Může to vyhovovat např. lidem, kteří mají problémy se závazky. Někdo by řekl, že je to znak nevyzrálosti. Nebo naopak může jít o jedince, kteří jsou vyzrálí a jsou schopni povznést se nad svou majetnickou potřebu a dovedou upřímně komunikovat. Umím si takový typ soužití představit např. u někoho se zdravotními komplikacemi, kdy někdo s hendikepem již svému partnerovi nemůže nabídnout vše a nechce, aby jeho partner ve vztahu o něco přicházel. Možná to je pak ta pravá láska - když potřeby našeho partnera/partnerky jsou pro nás důležitější než naše vlastní potřeby.
Každý ať si nalezne to, co jemu samotnému vyhovuje. Někdo začne s polyamorií a doputuje k monogamii. Nalezne v životě někoho, o koho se můžeme opřít, a zjistí, že nemá cenu to měnit. Nevím, zda je možné mít více opravdových vztahů, více životních partnerů. Rozhodně to není pro každého, ne každý je na tento typ vztahů připraven. Každý jsme jinak nastavený. Možná se blížíme době, kdy budování „rozšířených“ vztahů bude běžné. Zatím mi ale přijde, že když už jsou ve vztahu emoce, tak ve většině případů stále vítězí naše „dětské já“ a potřeba vlastnit a nedělit se.
