Skákací hrad a malování na obličej je něco, co se musí přetrpět

Jelikož mám 4 malé holčičky, mám s dětskými akcemi docela bohaté zkušenosti. Vždy, když někam jdeme a v dálce se objeví skákací hrad, dětičkám se rozšíří zorničky a tak trochu připomínají malé narkomany třesoucí se na svou dávku. Pokud jde o akci ve větším městě, můžete si být jisti, že zde bude někdo, kdo kontroluje množství dětí v hradu a to, zda skáčou požadovaným způsobem. Dětičky tak mají vymezený časový limit, kdy se mohou trochu vydovádět. Takže kvůli 5 minutám můžete klidně stát půl hodiny ve frontě malých nedočkavců. Krom člověka řešící bezpečnost na dané atrakci zde naleznete většinou také znepokojené maminky, které bedlivě střeží své robě a doufají, že mu nikdo neskočí na hlavu. Nic pro slabé povahy.

Pokud se jedná o skákací hrad na vsi, zkušenost může být drobet odlišná. Nafoukne se menší hrad a děcka se vypustí, ať se vydovádí. Nikdo je neřeší. Rodiče si jdou poklábosit nad pivkem s přáteli. Ví, že nemá smysl bezmocně čekat, zda se někomu něco stane. A kupodivu to funguje. Děti dovádí, div hrad nepřeklopí, občas nějaké to dítko zapláče, ale když se tak stane, vždy se mezi dětmi najde někdo, kdo mu pomůže dostat se ven k nějakému dospělákovi.

Další kapitolou je v posledních letech velmi oblíbené malování na obličej. Většina holčiček má v sobě schovanou malou fintilku, a tak si klidně vystojí dlouhou frontu, aby jim na obličej nějaká paní nanesla válečné barvy, které stejně brzy smyjí. Parádivé holčičky často doprovází i jejich maminky, které si celý maskovací proces poctivě fotí a pak dávají na sociální sítě. V některých maminkách stále přežívá duch malé fintilky, a tak si také nechají na obličeji něco krásného vytvořit, aby se měly čím pochlubit. A vůbec je nezajímá, že se za nimi tvoří dlouhá fronta natěšených dětiček, na které se možná vůbec nedostane.

Na jedné nedávné akci má tříletá a pětiletá dcera zaběhla do jedné takové fronty. Já k nim dorazila později, takže jsem neměla o lidech ve frontě přehled. Jedna paní za mnou se mě zeptala: „To jsou Vaše děti?“ tak jí odpovídám, že ano. Načež sebevědomě pokračovala: „No, my tu byly dřív, to jen abyste se nedivila, že půjdeme teď před vás.“ Co jí na to asi tak člověk může říct. Neměla jsem důkaz o tom, kdo kdy přišel a jak dlouho tam stál. Nemám potřebu se s někým handrkovat. Dotyčná byla jedna z těch maminek, co mají jasnou představu o tom, jak jejich dítko bude namalované a hned vytasila telefon a zahájila fotodokumentaci. V tomto nechávám dcerám volnou ruku. Zatímco jiné holčičky chtějí vypadat jako princezny, moje tříletá holčička chce raději na obličej chameleona a osmiletá dcera si klidně vyžádá na obličej záchod. Paní tehdy došla bílá barva, takže nakonec z toho byl Batman.

Podobným akcím se můj manžel raději vyhýbá a já se mu ani nedivím. Mnoho času trávíte ve frontách, tu a tam narazíte na někoho nepříjemného a často nastávají situace testující vaši trpělivost. Je to něco, co rodič pro tu radost dětí prostě přetrpí.