Článek
Když 1. ledna vyjdete ráno ven, potkáte babičky s kočárky, pejskaře a zeleno-bílé obličeje, kterak se vrací ze svých silvestrovských oslav. A také můžete potkat nás, rodinku se 4 malými dětmi jak si to štrádujeme na dětské hřiště a plníme si svou každodenní rutinu. Na první pohled vypadající idylku brzy naruší hysterický řev naší osmileté dcery, která se mezi paneláky začne vztekat, že nemůže na houpačku. Přednost dostala její mladší sestra, která slušně požádala. Takový malý budíček pro „šťastlivce“, kteří vyspávají po včerejším Silvestru kocovinu. A tak je to u nás na denním pořádku. Nepřiměřené reakce jsou totiž jedním z projevů ADHD a PAS, které naše dcera má.
Dnes ráno se někteří probudili s bolehlavem, já zas s menším světabolem. Celé svátky se člověk snaží, aby vše proběhlo v klidu, zejména maminky mají přes svátky hodně naloženo. A když se člověk o něco moc snaží, většinou to nedopadne. Vánoční svátky jsme ustály za cenu potlačování určitých emocí, které ale vytryskly během Silvestra ven. Večer jsme trochu zachránili prskavkami, ze kterých děti měly radost. Pocitu „pohody“ nepomáhají ani zprávy o dění doma a v zahraničí a ani ujištění se, že naše problémy nikoho nezajímají (podlehla jsem falešné naději a založila pro naši rodinu neúspěšnou sbírku).
Vánoční svátky mám spojené se zbytečným stresem a nikdy to nejsou svátky pohody a klidu. Ani Silvestr většinou neprobíhá podle plánu. Obecně nemám ráda zábavu na povel. Proto i docela vítám návrat ke každodenním starostem a zaběhlé rutině. A to nemluvím o finanční stránce věci. Vánoční svátky mohou být depresivní nejen pro osamělé jedince, ale i pro ty s rodinou. A tak já si jdu upřímně oddychnout, že už jsou ty svátky za námi a jdu se připravit vykročit do nového roku tou správnou nohou.
