Článek
Femme fatale stříbrného plátna a milenka říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse Lída Baarová byla až do svých sedmi let jedináčkem. Pocházela z dobře situované rodiny, umělecké sklony nejspíše podědila po své mamince Ludmile, která se toužila stát operní pěvkyní. Tatínek Karel Babka pracoval jako úředník na pražském magistrátu a svou dceru, jež říkával odmalička Bobeš, maximálně ve všem podporoval.
Když se vzpurné a divoké dívence s tmavými vlasy narodila mladší sestra Zorka, tak trochu na ni žárlila. Vychvalování mladší sestřičky, která s blonďatými vlásky vypadala jako andílek, Lídě nedělalo dobře na duši. To byl možná jeden z důvodů, proč se pak tak moc snažila vyniknout a být hvězdou první velikosti.
Lída Baarová
Rodiče brávali své dcery do Stavovského divadla, kde měli předplatné. Není divu, že si obě dívky divadelní prostředí zamilovaly a vyrostly z nich herečky. Zatímco o jedné se mluvilo jako o hvězdě evropského formátu, jméno druhé sestry upadlo po letech téměř v zapomnění. A přitom dle mnohých pamětníků měla Zorka velké charisma a herecký talent od Boha.
Už jako dítě zaujala svou fotogenickou tváří. Objevila se v reklamě na obalu dětského pudru. Ve filmu debutovala v roce 1933 coby dvanáctiletá holčička v komedii Madla z cihelny. Hrála zde po boku Lídy, která měla hlavní roli. První velkou příležitost dostala Zorka ve filmu Ohnivé léto, kde hrála nešťastně zamilované děvčátko, jehož srdce plakalo pro studenta Šimona (Svatopluka Beneše). Ten měl oči jen pro smyslnou Rózu (Lídu Baarovou). V důsledku toho se dívka pokusila ukončit svůj život v řece. Jako by tato role předznamenávala Zorčin tragický osud.
Ačkoliv dle některých byla Zorka talentovanější než její slavná sestra, neslavila takové úspěchy, jaké by zasluhovala. Citlivá dívka trpěla pocity zbytečného sebepodceňování, které vedly k anorexii. Někdy prý snědla za celý den jenom jednu okurku. „Se zdravím si zahrávala už při natáčení Ohnivého léta. Lída jí jednou neprozřetelně řekla, že je příliš tlustá. Zorka na to reagovala tím, že si nasadila radikální dietu. V osmnácti letech! Nesmysl. Měla štíhlou postavu, jen její tvář vypadala v detailu na filmovém plátně trochu kulatá. S tloušťkou to nemělo nic společného. Nešťastná dieta vyvolala podivné otoky v obličeji, s nimiž si nevěděla rady,“ popsal její kolega a kamarád Svatopluk Beneš.
Lída Baarová ve svých pamětech popírala, že by sestře vnukla myšlenku, že musí zhubnout. „Věděla, že musí dobře vypadat, a vyčítala si, že je tlustá, ačkoliv měla krásnou postavu a hezké dlouhé nohy,“ uvedla v knize Života sladké hořkosti. Udiveně pak prý sledovala, jak její mladší sestra drží drastické diety a vydrží třeba i tři hodiny plavat a zůstat při tom hladová.
Křehká plavovláska byla na sebe až moc přísná. Přitom byla velmi inteligentní. Konzervatoř, na rozdíl od své sestry, zvládla vystudovat bez jediného zaváhání. Následně sbírala herecké zkušenosti v kočovných divadelních společnostech. Oproti Lídě bylo pro Zorku hlavní láskou divadlo. „Ve stínu všemi obdivované sestry byla ochotna divadlu obětovat sebe samu. Dostala se do hluboké deprese. V souboru se pro svou zvláštní povahu s nikým nesblížila,“ vzpomínal Svatopluk Beneš.
Se Zorkou se spřátelil během studií na konzervatoři a posléze si spolu dopisovali. Odpovědi, které od ní dostával, byly zneklidňující. Poté, co se nervově zhroutila a skončila v sanatoriu ve Vráži, kde před necelými dvěma roky natáčela Ohnivé léto, si na radu lékaře začala psát deník. Ten se stal svědectvím jejího trápení. Toužila nejen po hereckém uplatnění, ale také po lásce.
V té době žila v luxusní funkcionalistické vile v Praze na Hanspaulce společně se svými rodiči a sestrou, která ve vile měla svůj vlastní byt se střešní terasou. Společné bydlení mělo svá úskalí. Hádky mezi sestrami a jejich matkou byly téměř na denním pořádku. Hysterie v ovzduší se stupňovala a Zorku čím dál více trápily migrény. „Hádky a zase hádky. Plakala jsem, protože mi bylo opravdu ubližováno, od mámy i od Lídy. Nemohu za to, jako já nemohu za svou nemoc,“ zapsala si.
vila Lídy Baarové
Z koloběhu depresí vysvobodila Zorku na krátký čas její první velká láska. V roce 1940 se na filmovém festivalu Zlínské filmové žně seznámila s o 12 let starším spisovatelem Františkem Kožíkem. Horoucně se do něj zamilovala, ačkoliv věděla, že je ženatý. Najednou se ocitla v jakémsi stavu úplného omámení. On zřejmě její city opětoval. „Drahý, miluji Tě celou duší (je malá, odpusť), toužím po Tobě celým svým tělem a činí mne to nevýslovně šťastnou. Zažívám to poprvé v životě. Šílím. Je to krásné!“ stálo v jednom z jejích dopisů.
Euforickou lásku zakončilo těhotenství Kožíkovy ženy. „Ty máš práci, svou ženu, která Ti dá děťátko. Františku, je to od ní krásné, to si uvědom! Tebe čeká tolik radosti, mnohem, mnohem víc, než jsi nacházel na Hanspaulce. Uvědom si to, nebudeš-li někoho milovat, nepodváděj ji! A na mě vzpomínej v dobrém,“ napsala mu sklíčená Zorka.
Mužů, kvůli kterým se trápila, bylo více. Zamilovaná byla také do herce Karla Högera, jehož fotogenická tvář a charisma jej předurčovaly do rolí milovníků. Zorka byla jednou z mnoha dívek, které měly ve svém pokoji vystavenou jeho fotografii a myslely na něj, než šly spát.
Högerova filmová kariéra odstartovala díky Baarové, která si jej prosadila jako svého partnera do filmové romance Za tichých nocí. „Mně si obsadil Gina určitě, ale váhal, koho mi zvolit za partnera. Viděla jsem hrát na scéně Národního divadla mladého herce z Brna Karla Högera a poradila jsem Ginovi, aby to s ním zkusil. Pamatuji se, jak jsme ho vezli na Barrandov. Byl parný den a Höger měl deštník. Když jsem se tomu podivila, odpověděl mi prostě: Maminka mi ho dala. - Nebyl hezký, ale nám všem se velice líbil. Zkoušky dopadly dobře. Vadilo jen, že můj partner je menší než já, ale to se napravilo tak, že při objetích mu podložili bedýnku pod nohy. To, co měl zpívat, daboval svým něžným hlasem R. A. Dvorský. Píseň Po starých zámeckých schodech si však zazpíval sám Karel Hašler a vložil do ní silnou vlasteneckou notu. Za roli Jany Radimské jsem sklidila kladné recenze,“ popsala Baarová ve svých pamětech.
Karel Höger, 1946
Zorka na Karlu Högerovi obdivovala jeho citlivé oči. Vnímala jej jako dobrého člověka. K jejím láskám patřil také režisér Vinohradského divadla František Salzer a divadelní kritik A. M. Brousil.
Neštěstí v lásce ji vrhalo zpět do psychických problémů. Snažila se sice před samotou uniknout, občas vyrazila do společnosti, ale moc to nepomáhalo. „Prostředí, v němž se pohybuji, je snobské a bez citu. Chybí mi práce. Všude mě odmítají. Má nemoc se vrátila a zaplavila se bolestmi. Hlava třeští, jsem víc než ošklivá. S mámou si stále ubližujeme. Táta je v poslední době také cizí – a Lída? – úplně. V dálce slyším vlak. Chtěla bych s ním jet daleko, nechat v sobě to staré já odumřít a vytvořit nové, odolnější, zdravější,“ zapsala si do svého deníku v roce 1941.
Když následující rok získala angažmá v Městských divadlech pražských, byla velmi vděčná. Čas strávený na jevišti byl chvílí, kdy zapomínala na své problémy. Zahrála si na scéně Komorního divadla a také na scéně Divadla Na Poříčí, kde vytvořila titulní roli v Herečce od Olgy Barényi.
S blížícím se koncem války se stupňovaly rozepře mezi ní a Lídou, které byly vyčítány styky s nacisty. Zorka s chováním své sestry nesouhlasila, byla silně levicově zaměřená. Navíc se zhoršovaly i její zdravotní problémy.
Na konci války, kdy byla její sestra zatčena kvůli údajné kolaboraci s nacisty, prožívala Zorka peklo. Její matka zemřela při policejním výslechu, nemocnému otci museli amputovat část nohy. Poslední kapkou pro ni bylo zřejmě chování kolegů, kteří ji dali pocítit, že ji mezi sebou nechtějí. Když šla na zkoušku do Komorního divadla, postavil se jí do cesty jeden slavný český herec a pronesl: „Dovnitř nesmíte, sestra Lídy Baarové mezi české herce nepatří.“ To, zda oním hercem byl otec herce Václava Vydry, či jeho děd, není zcela jasné. Autoři knih o Zorce Janů se v tomto rozcházejí. Lída Baarová jen uvedla, že mělo jít o významného herce, horlivého komunistu. Což by sedělo spíše na dědečka populárního herce, tedy Václava Vydru nejstaršího.
Václav Vydra st. (1876 - 1953)
Zorku slovní výpad ranil. Pohlédla na své kolegy, ti se jí však nezastali. Otočila se a šla se svěšenou hlavou domů. Od té doby se prý chovala a mluvila, jako by se zbláznila. „Stáhla se do sebe, téměř přestala mluvit i jíst. Jednou v noci otce probudily podivné zvuky. Zorka se napila benzínu a zvracela,“ popsala Baarová v knize Útěky.
Invalidní otec zůstal v luxusní vile s dcerou sám. Ta se stále více uzavírala do svého světa. Nejedla, slábla, mátožně se pohybovala. Otec se domluvil s jedním lékařem na odvozu do sanatoria. Už k němu ale nedošlo.
Jednoho březnového dne roku 1946 začala prý Zorka drmolit, že musí být čistá. Šla tedy do vany. Jelikož byla zesláblá, musel jí z vany pomoci otec. Pak ji nechal chvilku samotnou a šel přichystat něco k jídlu. Když se pak vrátil do jejího pokoje, Zorka nikde. Dveře na balkon byly otevřené, na schodech pod okny leželo zakrvácené tělo. Nezemřela hned. Po pádu Zorka ještě dýchala, zavolal tedy do nemocnice. Bohužel jí nešlo pomoci. Bylo jí necelých 25 let.
Po její smrti se Lída Baarová definitivně rozhodla utéct z Československa. Ve svých pamětech o své sestře napsala: „Listuji jejími opuštěnými deníky, znovu se vracím k řádkám jejích dopisů, skláním nad ní tvář, zbrocenou slzami, a říkám si: Byla lepší než já.“ Ostatky obou sester byly uloženy v rodinném hrobě v Praze-Strašnicích.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Lesk a bída slavných českých žen. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 8072290746.
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
GRACLÍK, Miroslav; SUCHÝ, Ondřej. Lída Baarová stále fascinuje. Praha: Petr Prchal / MV knihy, 2016. ISBN 9788087003466.
