Článek
To je teda nápad, že nezaměstnaná uklízečka bude psát. Jako by dnes neměla dost online možností, jak uplatnit grafomanii. A k tomu všemu toho přečetla, že by se za nehet vešlo. Nevím proč, ale nikdy mě to nebavilo. Pár titulů jsem přečetla, třeba Lovce mamutů ve škole, řádek po řádku společně se spolužáky, a o literatuře nějaké povědomí mám, ale spíš tak jako o všem. S postupnou technologizací přišly takové vymoženosti jako blogy, pak se různě projevují literární talenty na sociálních médiích, jako Otto Burger a jeho zážitky řidiče autobusu MHD. Já mám ráda tyhle ironické fejetony a na internetu je toho dost… tak jako, mohla bych se přidat k řadám samozvaných obohacovatelů mentálního povědomí, ale nějak si říkám, že to vyžaduje moc snahy a asi pravidelný přístup k zážitkům, o kterých se dá psát, a taky být trochu extrovert a v interakci se sledujícím. Jenže já jsem docela introvertní, až na pár excesů. Můj pravidelný přísun zážitků bývá poslední dobou dost frustrující a postupem času jsem tím přestala kohokoliv „otravovat“. No, tak hlavně, že teď obohacuji. I když, prokousat se přes „jednoduché“ nastavení seznamu medium nebylo samo sebou.
Píšu hodně a píšu ráda. Tedy jak kdy, s tím „ráda“. Protože dost často (teď už naštěstí ne) prostě jenom píšu někam stížnosti, které většinou nemají žádný pozitivní efekt. Pořád se snažím a pořád to nikam nevede. Obviněná strana dostane plácnutí přes prsty a já se můžu třeba na hlavu stavět, ale je lepší si sbalit pár švestek a táhnout někam dál. A tak jsem si v životě vyzkoušela hodně profesí a mám obavu, že každá zkušenost by vydala na knihu ve stylu Imogen Edwards-Jones. To jsou výborné knihy, obzvláště pro někoho, kdo trošku cestuje, ale i pro ty, kteří chtějí prohlédnout do zákulisí.
Zákulisí věcí, které jsem zažila já, bych lidem nepřála, ale zároveň jsem hodněkrát bojovala s tím, jestli věci nezveřejnit. Studovala jsem toho hodně, ale k ničemu mi to není, jak se mi dodnes mnozí posmívají. Začalo to tím, že jsem teda byla ten talent. Na první základce bylo hodně možností, a tak mě rodiče přihlásili do třídy, tehdy s rozšířenou výukou počítačů a angličtiny. V devadesátých letech byly tyhle věci ještě v plenkách, ale fakt mě to bavilo. Měli jsme Commodory na jednoduché testy a dokonce učebnu s 386kami, kde už byly barevné monitory, a vzpomínám si na vtip, který nám vyprávěl učitel, že jednu školu takhle vykradli, ale vzali si monitory, klávesnice a myši, ale že potřebují tu skříň, do které je to všechno zapojené, jim nedošlo.
Chodila jsem na kroužek flétny. To bylo jedno z rozhodnutí mých rodičů. Otce nutili hrát na housle, tak jeho dítě musí taky chodit na nějaký hudební kroužek. Teď mě to vede k zamyšlení, že moje sestra byla podobných experimentů ušetřena, když byly následky prokazatelné na mně. Fakt měli na stavební průmyslovku poslat mě. První bylo nějaké učení notiček, však jsem sotva nastoupila na základku. Pak přišlo to hraní. No, učení - mučení. Jak pro mě, tak pro rodiče. Po nějakých ubrečených naléháních se teda rozhodlo, že talent bude jinde, a šla jsem se ségrou na výtvarku. Asi to bylo fajn, domů jsme nosily různé lapače prachu a obrázky, které končily ve složce za skříní, ale bylo toho hodně. Také jsem se o francouzštinu pokoušela. Dnes si pamatuju leda „la malade“, což je myslím nemocný. Přičemž s odstupem času, a jak tak žiju v zahraničí, přemýšlím nad tím, že mám hudební sluch a že spoustě jazyků naturálně rozumím, ale z hlouposti a touhy po oblíbenosti „u nich“ jsem se vydala dráhou nejméně logického jazyka. No a taky jsme se sestrou chodily do kroužku lidových tanců Heleny Salichové. Já jsem byla dřevo a tlustá, tak mě nikdy na vystupování nebrali, ani jako zálohu, ale ségra byla roztomilá. Jenže i to tancování mě jaksi s těmi neúspěchy nebralo a postupně se ukončila i tahle činnost. S výtvarkou z lidové školy umění jsem si pomohla v přijímačkách na druhý stupeň jiné základní školy a tam to nějak doklepala.
Samozřejmě, že umělecky zaměřená střední škola byla jasná volba. To jsou takové ty okamžiky, kdy člověk ve vývinu stojí na rozcestí a všechno by chtěl a někdo rozumný by ho měl nakopnout správným směrem. Moje sestra šla po vzoru rodičů na stavební průmyslovku. Jak já jim lehce zazlívám, že k tomu nikdy netlačili mě. Pomáhat tátovi s výkresy mě strašně bavilo, s dědou jsem v dílně trávila od chvíle, kdy jsem se naučila chodit. Táta, velký fanoušek druhé světové války, nás tahal po bunkrech celé republiky. Jenže pak tady byla ta ženská část, která s maminkou šila a tvořila a měla furt šílené ambice, že třeba bude módní návrhářka. Moje sestra byla dost flegmatická a to vyústilo v to, že nevěděla, kam se přihlásit, a tak následovala rodičovský vzor. Dneska mi asi dochází, že se cítila dost druhořadě, když mi bylo kvůli mému údajnému talentu věnováno tolik pozornosti. Byla taky údajně pohybově nadaná, a tak alespoň chodila na atletiku. Jenže ona byla na rozdíl ode mě mezi svými vrstevníky oblíbená. Byla hezká a měla kamarádky, zatímco já se toulala po okolí sídliště sama, když se na mě moje kamarádka vykašlala a utekla se bavit s populárnějšími a hezčími lidmi. A má jediná kamarádka mi to udělala hodněkrát. A já nechtěla jít domů, když jsem rodičům řekla, že jdu za svou nejkou a celý den budeme pryč. Fakt jsem nechtěla, aby mě ještě litovali. Ale nemůžu jí to zazlívat. Ona byla vždycky úplně jiná liga. Vlastně se divím, že se se mnou vůbec bavila, ale byly jsme nejlepší kamarádky se vším všudy. Pohřbily jsme spolu její morčátko na pozemku u bludného balvanu obklopeného stromy. Přišlo nám to takové patřičné, když tam ten kámen byl od doby ledové. Mrzlo, myslím, že to bylo v listopadu, možná říjnu. Měly jsme s sebou polévkovou lžíci. Morčátko bylo v krabičce od čaje a to kopání bylo teda masakr v promrzlé zemi. I na tu krabičku od čaje jsme se nadřely a byly rády, že se morče dostalo alespoň pod úroveň země. Nahoru jsme položily kamínek. Následující jaro bludný balvan převezli do nově opraveného parku a náš pietní koutek srovnali se zemí.
V té době byla populární německá skupina Squeezer a my jsme chtěly být asi autorky čehokoliv, tak jsme se nahrávaly přes jejich písničky s naším něčím, co mělo připomínat, jak by se dnes řeklo, rap a pokusy o zpěv na druhý kazeťák. Určitě toho byly hodiny. Nedávno mi kousek poslala, co někde zachránila a digitalizovala. Jooo, to byl úlet. To nám mohlo být tak jedenáct. No a taky první cigarety nebo tráva. Zůstaly jsme kámošky, i když jsme šly na druhý stupeň každá na jinou školu. Dokonce jsem za ní jezdila vlakem na vesnici kousek za město. To byly taky super příběhy, jak vyskakovala z vlaku za jízdy, nebo já, jak jsem vystoupila o vesnici dřív někde v polích a domů šla pěšky. A to nebyly mobily. Já jsem byla úplně v prdeli, hlavně aby tam někdo šel, koho se zeptám, jak domů. Nakonec jsem došla na zastávku a měla celkem štěstí, když autobus, co jede třikrát za den, měl jet „jen“ za necelou hodinu.
A pak přišla ta střední. To si myslím, že hodně lidí ze základky vzdálilo, pokud nešli na střední spolu. Na střední už si opravdu tvoříme nějaké představy o kariéře, a pokud je někdo najednou úplně v jiném oboru nebo dokonce někde na intru v cizím městě, tak docela ztrácí kontakt se starou realitou. No a ještě ten aspekt, že spousta z nás si už vlastně začne hledat nějakého partnera, takže jakékoliv předchozí lumpárny jdou stranou, je potřeba se podřídit hormonům. Samozřejmě ne všichni, především chlapci jsou v udržování kontaktu docela schopní i přes navštěvování různých ústavů a randění s různými dívkami. Bros before hoes. Dívky pak běžně následují své brzce vyvolené chlapce.
Abych se tak trochu vrátila k těm rozcestím a správným kopancům. Rodiče nás připravovali na kariéru všestranné manželky a matky. U sestry se o tom nikdy nepochybovalo, protože ona sama se „zflegmatizovala“, co se týkalo jejích vlastních životních cílů, a navíc byla hezká, tam se o kariéře manželky nikdy nepochybovalo. Ale já byla ta „chytrá a nadaná“, ta naděje „sužované“ rodiny… Otec nás bral na pravidelné bruslení nebo lyže. Bruslení jsem nenáviděla. Jednou jsem si narazila kostrč a od té chvíle tam jen chodila tu nedělní hodinu přetrpět. Plavání mě děsně bavilo, k tomu nás dědeček vedl odjakživa, však jsme u nich taky měli bazén. Teď si uvědomuju, že ani to ségru asi nebavilo a možná ji vůbec neznám… Jako dětem nám připadal bazén u babičky na zahradě nekonečný, i když tam v mých deseti bylo vody sotva po kolena.
Proste tlačit na pilu za každou cenu. Neco z té holky byt musí nebo se provdá. Na veřejnosti to bylo horší. V těch plavkách. Každé kilo navíc znamenalo nelítostné pohledy a narážky. Plavat na bazén jsem chodila pravidelně až do chvíle, než jsem „emigrovala“. Jednou jsme takhle byly s nejkou na bazéně a byl tam hezký plavčík. A tak jsme si tam před jejich místností poplavávaly. Když šel borec kolem, tak se na nás podíval a pobaveně poznamenal, že kdyby chtěl, aby ho (jedna z nás, přičemž určitě nemyslel mě) políbila, tak by mu začala „kousat oko“. Připomene se mi to pokaždé, když v rádiu zaslechnu písničku od Eda Sheerana, kde přesně tuhle formulaci o kousání oka (v angličtině) použil o nějakých dvacet let později, ale co já vím, jestli to není nějaký starý anglický obrat. No, jednou jsem v plavkách byla na miss na táboře, ale myslím, že k tomu se ještě dostanu. S lyžemi to taky nebylo žádné halo. Dodnes si pamatuju, jak se sestrou stojíme na vrcholku svahu, nudle až po kolena a otec se nasere, že už toho má dost a ať se dolů dostaneme, jak chceme, a to jsme byly fakt malí špunti. Vtom přijel jeho kolega a že to s námi zkusí. Ten den jsme se asi fakt naučily lyžovat. Takže když došlo na lyžák na druhém stupni, tak jsem se i těšila. To jsem ještě byla nepopulární váleček. Strašně jsem nechtěla být v první skupině se všemi těmi frajírky. A tak jsem se s kámoškami domluvila, že rozřazovací jízdu pojedu jakože to neumím. Dali mě do trojky. Bohužel brzy se přišlo na to, že tam nemám co dělat, a šoupli mě do dvojky, což pro mě bylo dost děsivé, protože dvojku vedla zástupkyně ředitele, která si mě a mé rodiče nedávno podala kvůli barevnému proužku vlasů. Nakonec to bylo fajn, získala jsem si její sympatie a užila si to, že jsme měli velmi často volné jízdy, protože většina z nás normálně lyžovala. Vyhrála jsem první místo ve slalomu a kdybych nedostala čokoládu, tak si toho nejspíš ani nikdo nevšiml. Když pak v deváté třídě byla možnost doplnit nízké stavy na lyžák sedmáků, neváhala jsem. Nebyli jsme nejbohatší a neměla jsem žádné top vybavení, ale zrovna na lyžování se u nás s náklady neváhalo. Přivezla jsem si domů diplom za první místo v kategorii starších žáků. Ale chápu, že to nikoho moc netankovalo, přeci jen to není levný koníček, když z vás nic nemá být. Na střední nám lyžák zrušili.
Na střední nám toho obecně dost zrušili. Lyžák, výlet na barokní zámek, kam se teda cíleně jezdilo sbližovat (chlastat), a hrozilo, že nepojedeme ani do Prahy, ale tam se jelo a chlastalo. Nakonec jsme ale neměli ani to tablo a já to stejně dávám za vinu tomu, že jsme se na tom lyžáku neseznámili líp. Já bych asi oblíbená nikdy nebyla, ale mnozí udržují vztahy ze školy dodnes.
Na základce jsem měla samé jedničky, až na jednu dvojku z tělocviku. Fakt mi moc nešly ty základní disciplíny, jako skok do dálky, šplh, přeskoč cokoliv, běh na krátkou vzdálenost. Na dálku jsem výdrž celkem měla a taky mě děsně bavil orientační běh, v těch jsem taky často vítězila se svým orientačním smyslem a postřehem. Nedávno mě napadlo, že jsem do školy jezdila autobusem. Ale občas, když jde člověk později nebo autobus jede dřív, tak je schopný podat výkon Usaina Bolta. Jenže to nikdo neměří. S tím šplháním to je taky takové zajímavé. Lano, to teda moje hlava moc nepobírá, a na tyči nemám s těma svýma věčně zpocenýma rukama moc šanci, ale jednou jsem to dokázala. Každopádně vyšplhat na nějaký strom, skálu nebo třeba pergolu mi nedělá problém, horší je to dolů. Tohle je docela nepraktické, že evoluce nikdy moc nevyřešila. Většina zvířat s tím má problém, i takový vrcholový predátor jako kočka. Teď když mám čtyři, mám opravdu hodně příležitostí k pozorování.
Pokračování příště…
