Článek
Musím uznat, že tohle je jedna z kapitol, které v životě bolí. Prarodiče byli velmi staří a moc jsem toho od nich vlastně nezjistila. Dnes jsou mrtví a vše, co věděli, odešlo s nimi. Děda umřel, když mu bylo 97 let, a babička odešla krátce po něm v 92. To bylo ještě před covidem. Když děda slavil sedmadevadesátiny, podařilo se mi dorazit na oslavu do Česka a byla to má poslední návštěva. Zase jsme u té svobodné vůle – věděla jsem, že se s ním musím přiletět rozloučit, a on na to asi čekal.
V konečném důsledku to bylo velmi traumatizující. Poslouchat od rodiny, jak je nesvéprávný, a přitom slyšet dědečka, který z posledních sil drží moji ruku a povídá, jak to vlastně dělá na truc, že ho nikdo nevnímá. Že by si moc přál vidět moji maminku, kterou celý život neskutečně obdivoval. Že by se i s ní chtěl rozloučit. Asi si někteří z vás dokáží představit bolest, kterou prožívám, když tyhle řádky píšu. Dědeček už nebyl schopný vyjádřit všechny svoje myšlenky. Úplně mě mrazí z toho, jak mozek pořád strašně chce, ale tělo už nedovolí. Vedle něj babička, o pár let mladší, a pořád úplná čiperka. Náušnice, rtěnka, sice hluchá, ale úsměv od ucha k uchu. Babička nikdy neztrácela glanc, ani na smrtelné posteli.
Když děda umřel, neodpustila si měnit záclony. Upadla, zlomila si krček a skončila v nemocnici. Uzdravila se, a když ji měl strýc přijet vyzvednout, řekla, že si ještě „dáchne“… už se neprobrala. Odešla šťastná, že si pro ni někdo přijde.
Rodinné události „v přímém přenosu“
Já se to dozvěděla v práci. Jako asi většinu takových věcí – že se táta oženil, že ségra porodila (její děti jsem nikdy neviděla, a to už chodí na první stupeň základky). Takových věcí za posledních let bylo… Na dědův pohřeb jsem prostě neměla čas přiletět. A nikomu to, jako vždycky, nevadilo. Nebylo mě moc kam dát. Kvůli cestování jsem se vzdala domova a mým údělem bylo přespávat na matracích v knihovnách a chodbách, když jsem se znenadání zjevila, obvykle ještě s někým. Všichni mě ujišťovali, že moje nepřítomnost nikoho neuráží.
S moji sestrou nemáme moc vztah, ale tenkrát jsme si docela psaly. Všechno ji strašně vytáčelo. Od toho, že žiju v zahraničí a netýkají se mě ty povinné rodinné záležitosti, až po to, že se na pohřbu zjevila celá dědečkova německá rodina a dožadovali se dědictví – a ona ničemu nerozuměla. Dneska je stále ticho po pěšině, protože tyhle věci není jak vyřešit.
Prázdninový „teror“ v Opavě
Jako děti jsme prostě musely prázdniny trávit všemožně. Dva týdny v Opavě u prarodičů byly nevyhnutelné. Jako dítě jsem to považovala za teror. Být zavřená v bytě, návštěvy hřbitova, občasné muzeum. Prarodiče měli striktní rutinu. Ale nebylo to tak hrozné. Na hřbitově jsme lovily motýly, babička výborně vařila a s dědou jsme chodili na výlety – občas to byly „pochody smrti“, ale chápu, že nás potřeboval utahat. Brala nás na zahradu za svou sestrou, ty lidi dneska vůbec neznám a je to obrovská škoda. Když bylo škaredě, listovaly jsme encyklopediemi a děda nám dával matematické příklady k počítání. Občas vytáhl dopisy od rodiny z Německa.
U nás se německy nikdy nemluvilo. Dodnes toho lituju. Děda byl rodilý Němec a odmítl se účastnit druhé světové války kvůli babičce. Celá situace se odehrávala na Hlučínsku a povinnost narukovat tam byla daná. Děda vyprávěl, jak babičku miloval a bál se, že by ve válce umřel, tak se radši schovával po sklepech pod Opavou, než aby šel válčit za zemi, ke které neměl vztah. Přežil to a přišli komunisti… A tak babička s dědou, snažící se žít neviditelně, vychovávali syna – tenistu soustružníka – a mého otce. Chcípáka s astmatem, o kterého se báli, jestli vůbec přežije. Nutili ho do houslí a vzdělání, protože „chudák chlapec“. Táta se nakonec vzpamatoval až na vojně u pohraničníků. Mám někde v krabici jeho kožený pásek s pěticípou hvězdou na sponě – naposledy jsem ho zapla, když mi bylo patnáct.
Tabu pod pokličkou
U nás v rodině bylo všechno tabu. Věci vyplavou, jen když je to nejmíň vhodné, a nikdo nemá odpověď. Držet věci pod pokličkou byla strategie přežití. Strašně mě mrzí, že se prarodičů už nikdy neptám na jejich vzpomínky. Ještě více mě děsí ptát se přeživších teď, po všech těch letech tabuizování. Moje sestra z toho měla mentální breakdown.
Po návštěvě dědečka „před smrtí“ jsem poprosila matku, aby ho navštívila. Nechtěla. Bylo jí jedno, jak moc po tom touží umírající člověk. Bylo jí jedno, že před ní dcera klečí na kolenou a prosí, ať uleví starému muži, který k ní má takový obdiv. K ženě, která mu není příbuzná, vzala si jeho syna a vychovala mu dvě vnučky.
Tohle je prostě něco, co si musíme každý srovnat sám.
Pokračování příště…
