Článek
Přijde mi, že jsem toho v životě hodně prošvihla. Narodila jsem se sice do revoluční doby – ne tak revoluční, jako byla Napoleonova nebo tereziánská, ale revoluční v obrovském množství možností, které se otevíraly. Ta svoboda, která přišla a postupně zase odchází. Ta roztěkanost doby, kdy jen někteří věděli, co si z toho ukousnout.
Já jsem měla krásné dětství, měla jsem de facto všechno, na to, z jakých poměrů jsem pocházela. Rodiče se fakt snažili. Třeba nevím, jestli to byla pravda, ale snad ostatní rodiče záviděli, jak na nás mama šila – jako na panenky. Do určitého věku to ušlo, ale pak už jsme se musely vzbouřit, že si budeme chystat večer oblečení samy, že nechceme chodit v tom samém na stejnou základku. Ale máma šila hodně i na zakázku občas. I já jsem něco později kamarádům ušila. To pořád byla taková doba, že prostě nebyly v obchodech tuny hader k přehrabování; když chtěl člověk vypadat jinak a mít trošku styl, tak si musel umět vypomoct. Třeba i lyžařskou kombinézu v šílených barvách ve stylu Lyžařské akademie (můj oblíbený film jako děcka, pouštěla jsem si to na kazetě, když jsem byla doma nemocná, jako spoustu dalších – o videotéku se táta staral). Nedávno ty barevne a šílene vzory zase přišly do módy.
Já k tomu všemu asi budu muset vyhrabat fotky…, stejně jako se rodiny doptat, jak se to s některými věcmi má. Ale s tím šitím jsem opravdu zaváhala, když jsem nešla ani na oděvní průmyslovku, ani na módní návrhářku. A s tím stavebnictvím – asi bych dneska byla celkem v klidu…, projektovat cokoliv. Táta se občas mihne v článku nebo zprávě, že jako firma zas někde zazářili. Nevím, co je na tom pravdy, ale když se u nás stavěl první Baumax, tak potřebovali ceduli, co by šla vidět ze všech stran, a tak táta navrhl trojhrannou konstrukci. Byl na to strašně pyšný, jezdili jsme se dívat, jak se všechno staví. Od té doby to prý Baumax a všechny další řetězce začaly používat běžně. (Tady v Anglii to nemáme, jen ty dvoustranné.) Nevím, taky mi přijde, že asi nějak prošlo v debatách, že nejspíš prošvihnul patent. Pak sice říkal, že je na sebe pyšný, že podle něj se teď něco dělá, ale věřím, že vnitřně ho to nikdy nepřestane mrzet. Pokud je to všechno vubec pravda.
Prošvihnout se dá ledacos. Třeba přijímačky na vyšší odbornou školu. Jako nestalo se mi to poprvé, co jsem si spojila datum se špatným dnem. Naposledy jeden čtvrtek, když mi z veteriny volají, že jsem tam měla být s kocourem na kastraci a já říkám, že to není možné, že 16. je v pátek, a že to teda přehodíme na pondělí, když už v pátek nemají místo. Pak se podívám a v pátek je 17. Tak jako oukej. Ale zase, když mě to přivádí na ty cesty svobodné vůle… Já jsem věděla, že už brzo přijdou krámy. Takže dorazily standardně onen čtvrtek nad ránem o půl čtvrté. Prospala jsem hodinu v křeči ve vaně, přesunula se do postele, kde mě svou přítomností potěšily kočky, a byla jsem ráda, že nemusím vstávat nikam jinam než na terapii o tři čtvrtě na jedenáct.
Přijímačky na druhý stupeň jsem prošvihla. Incident s umyvadlem a mé následné šikanování na první základce se odehrálo až po nich, ale tam asi nastal jeden z mnoha zádrhelů očekávaného kýženého talentu – rodiče kontaktovali školu, požádali o dodatečné udělení termínu a poslali moje výtvory. Škola s přijmutím neváhala. Když jsem si podávala přihlášku na střední, tak jsem si naivně myslela, že umím kreslit a hlásila se na grafiku. K tomu se ještě někdy vrátím, protože nakonec mi ty počítače taky k ničemu nebyly. Na rozdíl od módní návrhářky na prvním místě ve Frýdku-Místku, jsem v Ostrave skončila pod čarou a v případě úspěšného odvolání jsem měla doplnit některý z méně populárních oborů: keramika, design, fotka. No jo, to je jasný, že holka z chudé rodiny chtěla být zajímavá. Bohužel u nás v rodině se o vlastní vyvolávání pokoušela ve svých pubertálních letech maminka, takže ježíš…, není ten talent ukrytý tady? Myslím, že na tu zrcadlovku si naši vzali půjčku. Věřím, že by ze mě mohlo být cokoliv, ale asi ne teď a tady. Keramických výrobků jsme doma měli hromady, to jsou ty lapače prachu, a myslím, že táta bude mít dodnes na stole v práci můj pomuchlaný stojánek na tužky. Ale třeba tetě a strýci jsem kdysi udělala jmenovku na dveře a dodnes ji tam mají. Neměli děti tenkrát, tak jsem jim udělala jednoho kluka… asi tušíte…, že mají jednoho kluka. Dneska už je to dospělý muž.
Jak spolu souvisí to, že jsem si po střední našla chlapce a jeho následování? Konečně jsem se vydala na cestu, která mi byla trochu blízká. Technická univerzita mě bavila. Ať už to byly grafy, management, logistika nebo psaní prací za mého přítele nezodpovědného, který odmítal dospět. Projevovaly se různé symptomy mého PMDD, přetlaky domnělé inteligence a nedorozumění. Z vysoké školy jsem odešla po konfliktu s profesorem fyziky, který byl velmi striktní a od zkoušky mě vyhodil po dotazu, jestli už v tomhle okruhu diktoval čtvrtou otázku.
„V TOMTO OKRUHU JSOU JEN TŘI OTÁZKY K VÝBĚRU KE ZKOUŠCE, VŮBEC JSTE SE NEPŘIPRAVOVALA, OPUSTTE TŘÍDU!“
Třídu jsem sice opustila, ale nasměrovala si to ke známému doktorandovi a ten zalarmoval rektora. Zkoušku mi vrátili, ale já už tam jít nechtěla. Tenkrát mě později kdosi na chodbě poplácal po rameni a řekl: „Děkuji,“ než jsem opravdu opustila školu. Byl to jeden z těch momentů, kdy jsem si připomněla, že i když nevyhraju válku, tak bitva nebyla zbytečná, jen nebyl nikdo, kdo by měl příležitost začít bojovat. Mému odchodu z vysoké výrazně přispěl i fakt, že i když jsem nedosahovala úplně špatných výsledků v porovnání se svými spolužáky, po prvním „rozřazovacím“ ročníku jsem skončila ve třídě ekonomů, potažmo účetních. To mi nepřišlo úplně fér, když na výběrové obory byli upřednostněni žáci s horším prospěchem, ale zato průmyslovou střední školou. Být účetní nebyl nikdy můj sen, nemám úplně vztah k penězům, natož cizím (tedy, myslela jsem si). A opět mě mrzí, že nedošlo ke správnému nasměrování na logistiku nebo třeba politologii. To byl totiž taky takový rozcestník. Politologie byl předmět za jeden kredit, ale potřebný, a z těch mnoha ostatních nabídek mi přišel srdci nejbližší. Tak nějak koukat na zprávy a zajímat se o politické dění mi přišlo normální. Nutno neopomenout fakt, že Šimek a Grossmann, Cimrmani a jakákoliv jiná satira mi přišli vždycky děsně zábavní a s jejich kazetami jsme usínaly namísto pohádek.
Pohádky a dětská produkce jsou super. Je tam tak nějak všechno – od hororů Boženy Němcové přes ladnost Jiřího Trnky a nadsázku Spejbla a Hurvínka po dokonalost zpracování Karla Zemana a Cesty do pravěku. Tohle všechno člověka utváří a buduje v něm hrdost na to, že i když je z malého státu, který nehýbe světem, tak jeho „národní umělci“ (ale ne jen oni. My jsme jako národ děsně zainteresovaní do všeho.) jsou špička. Já jsem docela dost hrdá na to být Češka, ale nakonec dost smutná z toho, že u nás v rodině se k té naší historii nikdo moc nemá, dokud se někdo neožere na karu (myslím tím pohřební hostině s krátkým „a“, ne jako na sračky).
Takže tak jednou přijdeme na hodinu politologie a ona ejhle – přepadovka s koncem roku, a že kdo napíše test, dostane zápočet, zbytek teda oficiálně příští týden. Asi naivně doufal, že bude mít příští týden volno, když předmět odpovídal znalostem občanské nauky ze střední školy. No, třídou proběhlo zašumění a testy byly rozdány. Jak jsem psala dříve, já po dokonalosti netoužím, ani jsem k ní nebyla vedena, právě naopak – nevyčnívat z řady. A tak jsem nikdy neodevzdávala písemky jako první. Vždycky, ale vždycky nejdříve druhá a bylo úplně jedno, že jsem už pár minut neměla co dělat. Takže když jsme následující týden přišli do třídy, tak nám vyučující oznámil, že není potěšen, že test úspěšně zvládli pouze tři studenti, kteří si po hodině mohou přijít pro zápočet, zbytek zůstává na oficiální test. Těmi třemi studenty jsou… no jako, nečekala jsem to. Když jsem si šla pro zápočet, vyučující se na mě podíval a s pobavením se mě zeptal, jestli jsem nějaká politická aktivistka? S klidem jsem mu odpověděla, že ne, že jsou to základní znalosti a že koukám na zprávy. Zapsal za jedna a odešla jsem. Později jsem ho viděla ve zprávách, jak za něco strašně agitoval… tak proč mi teda jako něco nenabídl? Ne, že by mě napadlo se někam vnucovat, to vlastně nikdy, ale takové to rozcestí, kde někdo vidí talent a nechá ho odejít na opačnou stranu, to mi hlava nebere a stává se mi to poměrně často. Ale musím uznat, že mi to připomnělo jednu z mnoha věcí, které mě asi směrovaly od vyskytnutí se. Můj děda vždycky říkal, že bych měla jít do politiky. Naposledy mě o tom přesvědčovala i moje terapeutka. Já bych asi byla dobrý politik, ale pro mě je to takový oxymóron. Politik je volený zástupce, ale jak jsme se všichni už od dob voleb přesvědčili – volby nic nezmění, jinak by je už dávno zakázali.
A tak přišlo na přijímačky na vyšší odbornou. Jenže moje popletená hlava mě poslala na úplně jiný den a v tu chvíli už probíhaly přijímačky na nutričního terapeuta. Domluvili jsme se, že když už jsem tam, tak to aspoň zkusím. Já jsem byla úplně pitomá, když jsem si tu přihlášku podávala na zdravotní sestru. Vymáčknout někomu beďary, poslechnout si, jak to má těžký, pohladit, to ještě jo, ale ty ostatní věci – třísměnný provoz, smrt – to jsem trošku nedomyslela. Ta dermatologie by asi taky byla docela dobrá, spojená s tím, že já jsem takový přírodní člověk. No, jsem ráda, že mi přijímačky na všeobecnou sestru nevyšly. Nutriční terapie se vlastně zase nakonec zdála kreativní a to se docela projevilo v tvorbě jídelníčků.
Pokračování příště
