Článek
Když se mi narodil syn, automaticky jsem počítala s tím, že bude mít vztah i s babičkou.
Nemyslela jsem tím každodenní hlídání nebo to, že nám bude stát za zadkem od rána do večera. Jen jsem měla pocit, že normální rodina funguje tak nějak přirozeně spolu.
Jenže realita je úplně jiná.
„Já už si svoje děti vychovala“
Tuhle větu slyším pořád dokola.
Když potřebuji na dvě hodiny něco zařídit.
Když jsme nemocní.
Když už opravdu nemůžu.
Odpověď je většinou stejná:
„Já už si svoje děti odchovala, teď chci mít konečně klid.“
A mě pokaždé bodne u srdce.
Nejvíc bolí nezájem
Možná bych to snášela líp, kdyby jen nechtěla hlídat.
Jenže já mám pocit, že ji vnuk vlastně ani moc nezajímá.
Nepřijede sama od sebe.
Nezavolá.
Nezeptá se, jak se má.
Když už se vidíme, vydrží maximálně hodinu a pak spěchá domů, protože je unavená nebo má svoje plány.
Připadám si trapně, když o pomoc vůbec prosím
Postupně jsem se naučila radši neříkat nic.
Protože odmítnutí bolí víc než únava.
Nejhorší je ten pocit, když vidím kolem sebe jiné babičky, které si vnoučata berou na víkendy, chodí s nimi ven nebo je chtějí vidět samy od sebe.
A pak si říkám, kde je chyba.
Partner tvrdí, že přeháním
Podle něj má jeho máma právo žít po svém.
A já to chápu.
Nikdo nemá povinnost obětovat svůj život kvůli vnoučeti. Jenže mezi „nemít povinnost“ a „nemít zájem“ je podle mě obrovský rozdíl.
Dnešní babičky už nechtějí žít pro rodinu
Možná je to dnešní dobou.
Spousta žen chce konečně cestovat, mít klid, svoje koníčky a svobodu. A já jim to vlastně nezazlívám.
Jen mě mrzí, že to nakonec odnáší vztahy v rodině.
Protože dítě jednou vyroste a pozná, kdo o něj skutečně stál.
Přestala jsem čekat
Dlouho jsem doufala, že se to změní.
Že si k vnukovi najde cestu.
Že jednou sama zavolá.
Že bude chtít být součástí našeho života.
Ale už to asi vzdávám.
Přestala jsem prosit o pomoc i o zájem.
Nejvíc mě děsí jedna věc
Že si jednou uvědomí, o co přišla.
A že už bude pozdě.
Protože děti si pamatují hlavně lidi, kteří tu pro ně byli. Ne ty, kteří pořád říkali, že nemají čas.
