Článek
Upřímně, nechápu, co je na tom tak hrozného. Je hezky, člověk si chce sednout na balkon, dát si něco dobrého a trochu si ten večer užít.
Tak jsem začala občas grilovat.
Nic velkého. Malý gril, žádné hlučné party, žádné večírky do noci. Prostě si udělám maso nebo zeleninu a sedím venku.
Jenže očividně to někomu vadí.
Začalo to nenápadně
Nejdřív jen poznámka na chodbě. Že prý „je to dost cítit“. Řekla jsem si dobře, chápu, kouř není příjemný každému.
Snažila jsem se být opatrnější.
Jenže pak přišla další reakce. A další.
Už to není jen poznámka
Teď už to není jen o tom, že někdo něco řekne mezi řečí. Slyším narážky častěji. Dokonce padla zmínka o stížnosti.
A to už mi přijde přehnané.
Negriluju každý den. Není to žádný extrém. Ale mám pocit, jako bych dělala něco zakázaného.
Mám přestat?
To je přesně otázka, kterou si teď pořád pokládám.
Na jednu stranu chápu, že bydlení v bytě znamená nějaké kompromisy. Že člověk není sám.
Na druhou stranu… mám se vzdát něčeho, co mi dělá radost, jen proto, že to někomu vadí?
Kde je hranice?
Když někdo vaří, taky to voní (nebo smrdí). Když si někdo pustí hudbu, taky to slyší ostatní.
Tak proč je zrovna grilování takový problém?
Možná to fakt přeháním. Nebo jsou jen někteří lidi až moc citliví.
Nejhorší je ten pocit
Nejde ani tak o ten gril.
Spíš o to, že se najednou necítím dobře ve vlastním bytě. Pořád přemýšlím, jestli už to někomu zase vadí, jestli si někdo nestěžuje.
A to mě upřímně dost otravuje.
Co s tím?
Fakt nevím.
Omezit to?
Ignorovat to?
Nebo to řešit přímo?
Závěr:
Chtěla jsem si jen užít obyčejný večer na balkoně. Místo toho řeším, jestli tím náhodou někomu „nelezu na nervy“. A upřímně – nevím, jestli ustoupit, nebo si stát za svým.
