Článek
Chci jen normální věci
Nechci nic výjimečného.
Alespoň si to myslím.
Aby dodržel, co slíbí. Aby se zapojil. Abych neměla pocit, že všechno stojí na mně.
To přece není přehnané, ne?
Jenže on to vnímá jinak
Když mu něco vytknu, stáhne se.
Řekne, že ho pořád kritizuju. Že nikdy není dost dobrý.
A já v tu chvíli nevím, co s tím.
Protože já to neříkám proto, abych ho shodila.
Jen chci, aby věci fungovaly.
Kde je ta hranice?
Začínám přemýšlet, jestli už nejsem za hranou.
Jestli z oprávněných požadavků nedělám neustálý tlak.
Jestli místo partnerky nejsem spíš kontrolor.
A to je představa, která mi není vůbec příjemná.
Opakuju se pořád dokola
Nejhorší je, že mám pocit, že říkám ty samé věci pořád dokola.
„Prosím, udělej tohle.“
„Domluvili jsme se jinak.“
„Můžeš to vzít trochu víc na sebe?“
A když se nic nemění, vracím se k tomu znovu.
Možná ostřeji, než bych chtěla.
On mlčí, já tlačím
Ten vzorec je pořád stejný.
Já tlačím. On se stáhne.
Já přitvrdím. On ještě víc mlčí.
A nakonec jsme oba frustrovaní.
Nechci být „ta protivná“
Nikdy jsem nechtěla být žena, která pořád něco řeší, připomíná, kontroluje.
Ale zároveň nechci dělat, že je všechno v pořádku, když není.
Balancuju někde mezi tím.
A nevím, jestli to dělám dobře.
Možná v tom není jen on
Když jsem k sobě upřímná, možná nejde jen o něj.
Možná mám v sobě nastavené vysoké nároky. Na sebe i na ostatní.
Možná neumím věci pustit.
Možná se bojím, že když polevím, všechno se rozpadne.
Co když ho tím ztrácím?
Toho se bojím asi nejvíc.
Že ho tím tlakem postupně od sebe odtlačuju.
Ne jednou velkou hádkou, ale pomalu. Každodenně.
A že si toho všimnu, až bude pozdě.
Závěr:
Nechci slevit ze všeho, co je pro mě důležité. Ale zároveň nechci, aby náš vztah byl jen o výčitkách a tlaku. Možná teď stojím přesně na té hraně – mezi tím chtít víc a dovolit věcem trochu být.
