Článek
Navenek všechno funguje. Chodím do práce, starám se o dítě, snažím se být partnerka, která „to zvládá“.
Ale uvnitř je to úplně jiný příběh.
Práce, která nekončí
V práci je toho čím dál víc.
Termíny, očekávání, tlak. Neustále mám pocit, že nestíhám. Že bych měla dělat víc, líp, rychleji.
A i když přijdu domů, hlava nevypne.
Pořád si v ní přehrávám, co jsem mohla udělat jinak.
Úzkost, která se nedá vysvětlit
Nejhorší je, že to není jen stres.
Je to úzkost.
Taková ta tichá, nenápadná, ale neustálá. Sevřený žaludek, tlak na hrudi, myšlenky, které se pořád točí dokola.
A vysvětlit to někomu jinému je skoro nemožné.
On to nechápe
Můj partner se snaží.
Aspoň si to myslím.
Ale často mám pocit, že vůbec nerozumí tomu, co se ve mně děje.
Řekne mi, ať „to tolik neřeším“. Že si mám odpočinout. Že to přeháním.
Jenže ono to takhle nefunguje.
Kdybych to uměla vypnout, už dávno to udělám.
Cítím se v tom sama
A tak to v sobě dusím.
Nechci být „ta problémová“. Nechci pořád mluvit o tom, že mi není dobře.
Jenže tím, jak to neříkám nahlas, se to ve mně jen hromadí.
A někdy mám pocit, že už to prostě přetéká.
Malé věci mě rozhodí
Stačí maličkost.
Nevydařený den v práci. Poznámka. Neplánovaná změna.
A já se sesypu víc, než bych chtěla.
Navenek to možná nevypadá dramaticky.
Ale uvnitř je to jako lavina.
Kde jsem v tom já?
Začínám mít pocit, že jsem se někde ztratila.
Mezi prací, vztahem, povinnostmi.
Pořád se snažím být pro všechny. Ale sama pro sebe už skoro vůbec.
A možná právě proto je to čím dál těžší.
Je to fáze, nebo varování?
Nevím, jestli je to jen období.
Nebo jestli mi tělo a hlava dávají jasně najevo, že takhle už to dál nejde.
Že bych měla něco změnit.
Jen nevím co.
Závěr:
Možná to zvenku vypadá, že všechno zvládám. Ale pravda je, že balancuju na hraně. A začínám si klást otázku – kdy už je čas přestat vydržet a začít to opravdu řešit?
