Článek
Dva bratři. Narození skoro ve stejnou chvíli. Jeden o pár minut starší a o pár centimetrů vyšší. Dvojčata z jednoho lůna.
Místo aby se léty jejich bratrský vztah prohluboval, vznikaly situace, které vedly spíše k jejich odcizení. Za to vše mohla jejich matka.
Například tehdy, když si jeden z nich přivedl přítelkyni, která byla starší a s malým čtyřletým synem. Nehodila se jí do krámu. Nehodila se jí do obrazu jejích představ o budoucím životě svého syna. Člověk by si myslel, že možná ze strachu o syna. Časem ale vylezlo na povrch, že to bylo hlavně kvůli majetku. Přítelkyně byla chudá a nic neměla.
Zato druhá přítelkyně, dívka, kterou si namluvil ten starší, byla značka ideál. Z majetné rodiny, nebo aspoň z rodiny, která vlastnila dům a zahradu, a všichni její příbuzní taky. Tato dívka mohla nové tchyni okamžitě tykat a zakoušela privilegia, které té druhé byly odepřeny.
Tchyně si mladší snachu oblíbila, povídala si s ní a její rodina mohla chodit na všechny společné oslavy. Časem souhlasila, že si mladší snacha s jejím synem opraví její dům, ve kterém budou bydlet. Vypudili (částečně svým chováním a argumenty) druhého syna. Ten si se svojí ženou, se kterou počali dítě, našel bydlení v pronájmu.
Tento vypuzený syn byl černou ovcí rodiny. Dovolil si vzít a milovat ženu, která byla o osm let starší, počít s ní další dítě a mít se dobře. Navzdory nepřející rodině.
Hádáte dobře. Jsem žena toho o pár minut mladšího z dvojčat, toho, kterého vždycky považovali za horšího. Kdysi mne moc bolelo, že mě moje tchyně nemá ráda. Časem jsem se přestala snažit se s ní spřátelit a bylo mi to jedno. Co mi ale jedno nebylo, byl smutek mého muže a jeho trápení. Nesl těžce, že mě jeho rodina nepřijala a celé ty roky trpěl.
Co čert nechtěl (nebo chtěl), ten první dokonalý a sourodý pár, který měl už taky dvě děti, se rozvedl. To už tak v životě bývá. Bylo to smutné a bolestné, hlavně pro děti. Můj švagr se švagrovou šli od sebe.
Nejvíc si ale stěžovala tchyně. Zničila se jí její vidina dokonalého štěstí. Její první syn a milovaná snacha se rozešli.
Šílenou tečku tomu dal on, první z dvojčat, když svojí mamince přivedl představit novou přítelkyni. Přítelkyni, která za celou situaci vůbec nemohla, neboť se s ním seznámila až po rozvodu.
A v této fázi udělala moje tchyně fatální chybu. Opakovala svůj přístup k nové přítelkyni svého syna, ten stejný, který měla před dvaceti lety ke mně. Začala jí projevovat otevřenou nenávist.
Já jsem jí nikdy nebyla dost dobrá, vše, co se týkalo mě, bylo špatně. Teď znovu, po letech, vyrukovala se stejným nesmyslným postojem na novou skoro snachu.
Proč? Kdo ví. Už se tomu ani nesnažím přijít na kloub. Je to o ní a je to v ní. Třeba to ani ona sama neví.
Tento nehezký příběh má ale moc hezký konec. Jako pohádka. Vlastně to ještě není konec, ale začátek něčeho moc pěkného.
Ti dva bratři, přesněji řečeno můj muž a jeho bratr (dvojčata), se totiž po letech spolu začali více bavit. Ublížení a nepochopení ze strany jejich matky jim možná dodalo nový impuls k tomu, aby k sobě nalezli znovu cestu. Cestu, která byla kdysi její nespravedlností přerušena.
Jejich rodný dům sice okupuje bývalá žena jednoho z nich a oni oba dva z toho majetkově vyšli dost bídně, zdá se však, že jsou schopni se nad to povznést a užívat si života ve svých vlastních rodinných vztazích a hlavně, být si oporou navzájem.
A to je dobře.
To je ten šťastný konec.
