Článek
Začínám.
Jako bych se právě narodila.
Jako bych zrovna vstoupila do života, plná očekávání a na rtech otázku: „co teď?“
Kam patřím, kde mám být, co si myslet, co cítit?
Vlastně špatně. Znovu.
Co cítím, co si myslím, jak mi je v mém těle, nebolí mě něco?, kam patřím, kudy se mám vydat, co chci, co nechci.
Kdo jsem.
Bylo by fajn se na tyhle otázky učit odpovídat už od ranného dětství.
Bylo by dobré se to naučit a učit to poté svoje děti.
Díky Bohu se tím zabývám teď.
Vypadá to, že pozdě, protože je mi padesát. Mě to přijde ale jako dar, že lepší teď, než později.
Proto ten pocit začátku a narození.
Začínám se ptát sama sebe a hledat.
Možná jsem se sebe takto nikdy neptala. Všechno bylo automatické.
Vstup do rodiny, do které jsem se narodila. Místo mezi sourozenci a rodiči. Pocit přijetí nebo v určitém smyslu nepřijetí. Můj prostor, můj koutek, kam patřím a vždycky budu. Vše bylo uspořádané, ještě před mým příchodem, já to nemůžu ani nehodlám změnit, je to tak jak to je, řád světa a věcí, řád rodinného světa a určení rolí.
Teď najednou, když se mi některé věci zhroutili, hledám znovu místo, svoje místo, svoji značku, kde mohu být.
Kde nejen mohu být, ale kde musím být.
Sama za sebe.
Srovnaná s faktem, že to jaká jsem, jsem v pořádku.
Že to co cítím, je v pořádku.
Jsem dostatečná.
Taková jaká jsem.
Mám hodnotu.
Moje pocity jsou v pořádku.
Můj bod, ve kterém se nacházím je právě teď ten správný.
Z tohoto bodu mohu vyjít jakýmkoliv směrem.
Ten bezpečný svět, to bezpečné místo plné přijetí, lásky, všeobjímající náruče a porozumění není venku, mimo mě.
Je uvnitř.
Je ve mě.
Z tohoto místa mohu vycházet a do něj se navracet načerpat sílu.
Je to můj domov.
Je to můj chrám.
Jsem to já.
Já ve svém těle.
