Článek
O přestávkách bych skákala přes švihadlo a dělala velké bubliny ze žvýkačky.
Schovávala bych se na chodbě za rohem a hrála s kamarádkami tajný hry. Určitě bychom chodily ke třídám starších kluků a pozorovaly je.
V hodinách bych se koukala z okna ven a představovala bych si, že jsem pták, co uletí uprostřed vyučovaní, má volnost a nemusí se učit.
Pozorovala bych holuby za oknem.
Mají na vysokých břízách u naší třídy svoje hnízda a jsou děsně zajímaví.
Často na ně koukám. Na jedné bříze má hnízdo holub, na druhé bříze straka a na třetí, kousek od těch dvou, hnízdí sojka. Zvláštní soužití.
Kdybych se vrátila do svých dětských let, třeba do třetí třídy, v hodinách bych si hrála s lepidlem. Kutálela bych ho zprava doleva. Uklidňovalo by mě to a taky bych určitě více poslouchala zrovna probíranou látku.
Psala bych si hodně psaníčka, s holkama, a posílala je po třídě k nim. V těch psaníčkách bychom probíraly děsně tajný věci, takže by to muselo být zašifrovaný nějakou domluvenou šifrou.
Taky bych o přestávkách hodně zpívala. Svoje oblíbené písničky.
Ještě bych třeba říkala paním učitelkám, že jsou hezké, kdyby se mi nějaká líbila.
Ze školy bych nešla přímo domů. To je nuda.
S kámoškama bychom stopovaly nějakého obzvlášť zajímavého člověka. Představovaly bychom si, že je to známý herec a chtěly vědět, kde bydlí.
Domů bych chodila pozdě odpoledne. Nebyly by mobily. Zazvonila bych na mamku a řekla jí do kecadla dole u vchodu: „mami, prosím, můžu být ještě venku?“
Mamka by řekla, že jasně, zlato, přijdi na večeři.
Hodila bych tašku do vchodu paneláku za dveře a utíkala s holkama do sámošky na nanuka.
Kroužky by žádné nebyly. Kroužkem by byla ulice. Každá ulice má svoji partu. Teda, několik part.
Bylo by to všechno strašně tajný a důležitý a vonělo by to létem a průšvihama a odřenýma nohama a únavou z věčného běhání.
*
Něco z tohoto jsem rozhodně prožila, i když se přiznám, že skákat přes švihadlo jsem si ve třídě nikdy nedovolila.
Vychovali ze mě hodnou holčičku. Tak to má být.
Má nebo nemá?
Chtěla bych si zkusit mít většinou pětky a žít dobrodružným životem jako Pipi dlouhá punčocha.
Moje známky byly vesměs dobré a chování taky, až na nějaké občasné průšvihy, že je mi teď dodatečně líto, že těch průšvihů nebylo víc.
Více dobrodružství, více poznámek v žákovské, více zážitků a očí navrch hlavy. Mých očí.
Protože to nejhezčí na dětství je ten úžas, ten údiv, to těšení se z neznámého, dobrodružného, tajemného, záhadného, veselého a připitomnělého.
Vychovávali nás strachem. Přitom svět se nezbořil. Pořád je tu.
A ve mně je stále ta dětská duše.
Mám chuť lozit na stromy a řvát jako pavián, mám chuť sklouznout se na skluzavce a výskat na celé sídliště, mám chuť denně na točenou zmrzlinu a možnost pokapat si triko.
Život je plný vzrušujících zákoutí čekajících za rohem.
Ha!
Když denně koukám z okna naší třídy na tu krásu venku, když denně poslouchám výklad učitelky a naši žáčci musí dodržovat školní pravidla a nedutat a učit se, představuju si, že jsem pták a letím…
