Článek
Proč zrovna já jsem si vzala muže, který mi připomíná naši ženskou emancipaci a mlátí mě s ní po hlavě, kdykoliv chci po něm nějakou v mých očích „mužskou“ práci.
Jako bych tu emancipaci vymyslela já, já osobně. Jasně líbí se mi. Líbí se mi rovnoprávnost žen a mužů. Komu taky ne, tedy, které ženě by se nelíbila.
Chceme přeci mít právo volit, chceme přeci mít právo na práci, na to říct svůj názor a být slyšet. Jak ale souvisí možnost vydělávat na stejné pracovní pozici stejné peníze jako muž s tím, že když píchneme kolo od auta, potřebujeme mužskou ruku, aby ho vyměnila?
V manželství nebo ve vztahu nejsme na kurzu autoškoly a neskládáme zkoušky před instruktorem.
Jasně že dovedeme vyměnit kolo! Samozřejmě, drahý, umím to!
A věř mi, že kdybych to kolo píchla uprostřed noci někde daleko od civilizace a musela ho vyměnit, že si poradím. To je přeci jasné.
Za normálních okolností ale očekávám, pokud tedy očekávat mohu, nebo si přeji, nebo tě prosím, abys ho s láskou vyměnil ty. Máš větší sílu a technický um a jsi prostě u toho sexy.
To už je důvod. Nebo ne?
A já, tvoje dojatá a rozechvělá ženuška, kterou dojímá, jak se o mě hezky staráš (i když třeba v duchu nadáváš na to pitomý kolo, ale jen v duchu), já ti s radostí a láskou zašiji tvoje oblíbené kalhoty, když se ti roztrhnou ve švu a ty je prostě potřebuješ. A nesednu si a neřeknu ti: „Tak mi tady hezky ukaž, jak umíš šít!“.
Neřeknu. Proč bych měla?
Vím, že šít umíš.
Zašiju to sama. Rychle, efektivně, s láskou.
A opravdu existují mužské a ženské domácí práce, i když ty to nerad slyšíš. A existují páry, které to mají prohozené. Muž doma vaří a uklízí a žena si kutí v dílně. Klidně. Tak ať.
Ano, umím vzít do ruky kladivo, umím vymalovat byt a doplnit olej do auta (pokud se před tím podívám do návodu, protože z autoškoly si to nepamatuju), ale pokud to není nutné, tyto činnosti nedělám.
Úplně se bojím říct, že proto, že mám tebe. To je ta naše krásná výhoda našeho svazku. Jsou i lepší a sladší výhody našeho soužití, ale o těch teď není řeč.
Řeč je o rolích. Tedy, já bych o nich nezačala. Mě jde teď o to kolo hlavně.
Když na to přijde a když není zbytí, umím být máma i táta, umím být robot-žena, umím být cokoliv. Nechci pak ale ukazovat dětem spícího muže, tebe, a vysvětlovat jim, co vlastně dělá otec, když matka dole na ulici vyměňuje píchlé kolo.
Mami, proč to děláš ty? Protože se táta musí podívat, jestli to dělám správně podle příruček, víš zlato?
Aha.
Samozřejmě, že nežijeme v páru proto, aby mi měl kdo pověsit poličky a vyměnit žárovky. Ale kromě toho, že se máme navzájem, můžeme se obejmout a mít pocit sounáležitosti, parťáctví a milenectví, je fajn využít i těchto krásných výhod. O co jde?
Mě jde o to kolo, miláčku, pochop to. Na principy kašlu.
Pokud bych neměla tebe, co bych dělala? Kdo by to kolo vyměnil? Ptáš se logicky, rozumím ti.
Odpověď je snadná.
Teď po letech bych už pod autem nefuněla a nesnažila se povolit ty zpropadený šrouby. Je to jednoduché. Našla bych jakéhokoliv ochotného muže, který by to vyměnil.
Nějaký by se vždycky našel.
Primitivní? Možná. Ale jak už jsem řekla, jde mi o to kolo!
Proč zrovna já?
Proč jsem si vzala tebe, proč žiju s tebou?
Teď v tom rozčilení mám chuť jen křiknout nevím, ale před časem jsem slyšela geniální odpověď na otázku proč já.
Odpověď zní: A proč ne já?
Je to hluboká myšlenka. Dosud mi to nedochází, ale přijdu na to. Budu nad tím meditovat, mezitím co ty budeš vyměňovat to kolo…
