Článek
Se svým mužem se znám již dvacet let, ale některé věci jsem pochopila až teď. Podotýkám některé.
Věřím tomu, že je jich ještě spousta neprobádaných, i když se říká, že to spíš my ženy jsme území nepoznané a pro muže občas (nebo zcela) nepochopitelné a tím pádem možná o to lákavější. Ta poslední věta je moje vlastní úvaha a názor. Protože to, co neznáme, nás láká.
Zpátky k muži. Mému.
Tedy v průběhu let a k dnešnímu dni jsem poznala a jakž tak pochopila, co se to asi odehrává v jeho hlavě. Teď nemám na mysli tu část, kde je po příchodu domů z práce zhasnuto, on si tam vědomě úplně vypne uvažování a vědomí, a oddává se odpočinku. Takový odpočinek vypadá u každého muže jinak. Někdo čučí do zdi. Jiný hraje hry na počítači nebo mobilu, další si sedne a kouká do zahrady na určitý strom. V hlavě vymeteno. Potřeba restartu a regenerace mozku.
Teď mluvím o tom, čím se zabývá během dne, možná i během noci, v době, kdy nespí a neregeneruje. V této fázi u něj probíhá přemítání nad určitým projektem.
Předmětem projektu může být cokoliv. Někdy i člověk, ale k tomu se ještě dostaneme, hlavně ale však je předmětem nějaká stavba, budování něčeho, spravovaní rozbité věci, či výstavba věci nové.
Takový muž (nejen můj) začne přemítáním, jak dílo započne, jak bude pokračovat a nesundá své vnitřní oči z onoho projektu, než je zcela dokončen. Příklad.
Můj muž buduje různé stavby na našem pozemku u chaty. Postavil kadibudku, plot, kůlnu na dříví, další kůlnu na nářadí, přístřešek na grilování, a tak dále. Vždy když se do něčeho pustí, začne to samozřejmě dávno předtím projektem v jeho hlavě. Myslí jenom na to.
To já už poznám. Mluvím na něj, chci si povídat, on odpovídá úsečně, je schopen mi odkývat cokoliv a pak se se mnou později hádat, že jsem mu „tohle přece neříkala“. Protože mě nevnímá.
V hlavě má svůj projekt, nad kterým nejprve několik dní přemítá. Promýšlí, kombinuje, počítá, kolik ho to bude stát peněz, dřeva z lesa nebo úsilí a až je vše vymyšleno, pouští se do díla, které mu zabírá různě času. Podle toho, jak často jedeme na chatu, podle počasí a jiných vlivů.
Ale pozor! Až je dílo konečně hotovo, tím to nekončí. Po skončení díla a mé nekonečné chvály nastává doba kochání. Jeho kochání se (samozřejmě i mého). Je to krásné, poetické, nekonečné a někdy k zoufání, neboť mu potřebuji již několik dní sdělit něco důležitého (třeba kdy má narozeniny jeho babička) a chci, aby mě vnímal a byl „při smyslech“.
Protože tím, že něco skončí, to u něj nekončí, v podstatě hned vzápětí, po výstavbě jednoho díla, se jeho mysl zaměří na další věc v pořadí a tak to jde stále dokola a dokola. Ano, je to krásné, ano, je na chatě i doma činorodý, ale někdy je to velmi náročné.
Nikdy nevím, jak dlouhá bude mezera mezi kocháním a vymýšlením dalšího projektu v pořadí a proto musím být velmi obezřetná a pozorná a vystihnout tyhle dny, hodiny a někdy jen chvilky, kdy se na mě podívá, v očích už má opět jasno a vidí mě.
Haloo, jsem tady!
„Říkala jsi něco, miláčku?“
A! Konečně! Je zpět. Vnímá mě.
Teď mohu vznést své požadavky, poradit se s ním se svými problémy, nebo jen tak šveholit a vtipkovat o čemkoliv, neboť se můj muž právě vrátil z častého výletu do své mysli a je třeba toho řádně využít.
Vrátila se mu jiskra v oku, vidí mě, zří mě, dokonce utrousil něco o tom, že mi to sluší, wow! Teď už může mezi námi proběhnout cokoliv zajímavého. Teď jsem objektem jeho zájmu já.
Rychle, rychle, nevím kolik máme času. Ale jeho pohled říká, že si to se mnou promýšlí, vymýšlí, už ví, teď si sundal triko a může jít na věc.
Ach!
Takže, dámy, jestli máte doma takového muže jako já, vítejte srdečně v klubu.
V meziobdobí mezi jeho vnímáním a nevnímáním můžete totiž tvořit!
Tygřice.
