Článek
To mě právě na dovolených baví. To setkávání, povídání na ulici, na chodníku, v restauraci, v lese, kdekoliv. Potkáte lidi, které neznáte a po pár větách máte pocit, že je znáte dlouho.
Začnou se vám svěřovat s věcmi ze svého života, poslouchám jejich příběhy a zjišťuji, že jejich život je stejně obyčejný i zajímavý, a tolik podobný mému.
Poslední roky jsem ale více pozorovatel než iniciátor debat.
V jídelně při hotelové večeři lze zahlédnout zajímavé věci.
To, jak se k sobě mají postarší manželé. On ji hledá pohledem, kdy už si k němu sedne ke stolu s talířem, na které si ona nabírá jídlo z rautu. Když se oba setkají zrakem, usmějí se na sebe.
Pán, který se tolik věnuje svým dvěma malým holčičkám, a mě to až dojímá, jakou si s nimi dá péči, aby jim ze stolu vybral, co by jim chutnalo.
Paní, která se šla rozloučit s personálem u vchodu do jídelny a zastrčila nenápadně jedné z číšnic do ruky bankovku. Paní zřejmě odjíždí a byla velice spokojená a to gesto jsem zahlédla jenom já z povzdálí. Ta mladá dívka si peníz dlouho mačká v ruce, než si jej nenápadně, aby to její kolegové neviděli, zastrčí do zadní kapsy u kalhot.
Večer sedím v malinkaté vířivce pro dva a čekám, až se zapne bublinkování. Přisedne ke mně velký starší pán a ptá se, zda může zapnout víření. Ještě že si přisedl, nevěděla jsem, že si jej musím zapnout sama. Čekala bych trapně dlouho.
Ač nerada, musím začít konverzovat.
Nejprve oba s pánem hledáme v jakém jazyce. On, Němec, mluví výborně anglicky bez německého přízvuku a já zjišťuji, že moje angličtina je mizerná, že více rozumím, než jsem schopná mluvit.
„Německy se teprve teď začínám učit“, vysvětluji anglicky pánovi ve vířivce a on se mě ptá, kdy jsem se narodila, a vysvětluje mi, že on sám měl větší šanci naučit se cizím jazykům jako dítě, než my, z bývalého východního bloku. No dejme tomu. U mě to je spíš výmluva a lenost.
„Kávu s mlékem, prosím“, předvádím v němčině, co jsem se již naučila, abych zjistila od pána, že takto řečeno je to velmi strohé, že to lze říci lépe.
Ještě tentýž večer si na pokoji přidávám do Duolinga kromě němčiny i angličtinu. Musím trénovat.
„Máme s ženou dohromady sedm dětí“, říká nám mimo jiné na druhý den mladý muž ve venkovní velké vířivce, zatímco nám jeho ratolesti cákají do obličeje a on je okřikuje.
„It is ok“, smějeme se s mužem. Nevadí nám to.
Vysvětluje nám, že z prvního vztahu má on děti dvě a manželka tři. Chtěli si pořídit ještě jedno společné dítě a narodila se jim dvojčata. Směje se našemu údivu, kolik že to mají dohromady dětí. Sedm.
„Říká se, že po třech dětech to člověk přestane vnímat, že je jich tolik. Děti si spolu vyhrají a hluku je sice doma dost, ale zvykli jsme si“, dodává a vysvětluje, kolikati místné auto musí jeho rodina mít.
Mluví na nás anglicky, i když pochází z Polska a ženu má Němku. U nich doma se mluví třemi jazyky. Jsem ráda, že mu rozumím, i když jeho děti ho ve vířivce opravují a smějí se jeho výslovnosti.
Náš pes vzbuzuje jako obvykle radost a úsměvy kolemjdoucích lidí, kteří se s námi míjejí na chodbě hotelu i na pláži u studeného moře. Skáče do vln a má radost z pohybu a volnosti nekonečného písku a dělá rozruch a veselé divadlo pro přihlížející.
Když se vracím z pláže do hotelu místním pohádkovým lesíkem, přiběhne k nám malý pejsek. Je asi zvědavý na našeho psa a netuší, že by ho Haruki mohl napadnout, kdyby se mu znelíbil. Držím našeho psa za obojek a zvedám jeho hlavu do výšky, abych zabránila případné rvačce. Malý pejsek se jal zespodu očichávat toho našeho a já se ho snažím odehnat. Nevidím žádné pánečky.
„Jedeš!“, odháním ho a dupáním zastrašuji, abych odvrátila katastrofu.
Zahlédnu dvě malé holky, které mají na vodítku dalšího psa, a tento malý pejsek k nim konečně přiběhne. Je taky jejich, ale je bez vodítka.
Holky zavolají asi omluvu v nějakém pro mě neznámém jazyce a já pochopím, že ten cizí pes neuměl česky a proto nerozuměl mým nadávkám.
Nevadí, zavolám, a silný vítr od moře mi bere slova od úst.
Když lezu se psem do výtahu, psík (podle mě ten úplně stejný) se kde se vzal tu se vzal přiřítí opět k nám, a chce nastoupit a svézt se nahoru s námi. Od tohoto úmyslu ho odradí až věta, která promlouvá uvnitř výtahu, oznamující v polštině „dveře se zavírají“. Pes se otočí a peláší ven. Asi umí polsky.
Za hotelovou zdí toho lze za dvě tři noci zažít mnoho.
Jsou tu i různé zvuky.
V noci nás probudí vytí našeho psa. Asi se mu zdál nějaký sen. To bývá běžné, doma vyje ze spaní často, jen tady máme obavu, aby to neprobudilo někoho jiného kromě nás. Když ale ve dne uslyšíme vytí nějakého dalšího psa z jiného blízkého pokoje, jsme uklidněni, že nejsme sami. Možná ho jeho páníčci nechali samotného na pokoji a on teď vyje. Bůhví, co tu na pokoji dělá ten náš, když jdeme třeba na snídani a necháme ho tady čekat.(spí nám v posteli, darebák)
Naštěstí je tento hotel jako stvořený pro psy, milují je tady a mají dokonce před hotelem velkou misku na vodu pro ně.
Když procházíme kolem lidí, které jsme již v hotelu potkali, nebo s nimi pohovořili, jsou to už prostě staří známí, a i když je už nikdy neuvidíme, spojuje nás tahle dovolená a na některé si vzpomeneme i po letech.
Jdeme opět ven, krásnou cestičkou až k moři. Recepční, po dvou dnech tady už naše stará známá, která má už dva dny po sobě službu, se usmívá a mluví polsky na psa a přeje nám hezký den.
Ano, den je hezký. Vylezlo trochu sluníčko a je kouzelně čerstvo, s jasnými barvami tyrkysové oblohy a nádherně zeleného moře.
Uvidíme, co přinese noc.
„Za hotelovou zdí
dva se milují,
nelze neslyšet,
jak tenká je zeď…“ (Jaromír Nohavica)
