Článek
V životě každé maminky nastane období, kdy děti vyrostou a jeden po druhém opustí naše domovy, aby si založili svůj vlastní.
To je koloběh života a zcela správná věc.
Jenže.
Nás matky na to nikdo nepřipravuje, a i kdyby i někdo chtěl připravit, pravda se ukáže, až to zažijeme na vlastní kůži. Teprve tehdy poznáme každá z nás, jak moc nebo málo nás to zasáhne.
Odchod dětí nepřijde hned.
Jde to pozvolna a plíživě.
V průběhu dětství svých dětí má žena někdy pocit, že už nemůže, že je unavená, vyčerpaná, nevyspaná a mnohdy rozčilená z věčného koloběhu vysvětlování, zákazů a přemlouvání.
Když děti rostou, snažíme se, my rodiče, s nimi trávit čas a užíváme si společné chvíle a někdy třeba sníme o chvilce klidu, bez nich, kdy si je vezmou prarodiče a tetičky a my můžeme s naším protějškem simulovat rande někde u kávičky v kavárně, nebo v kině, abychom si po chvilce odpočinku pro ně zase přijeli a byli rádi, že je máme.
Že se máme, že jsme rodina.
Zažíváme společné hry, výlety, dovolené, školní povinnosti, pohádky, pusinky, vaření dobrůtek, zkrátka žijeme ve smečce, v rodině, kde dva dospělí vychovávají svoje ratolesti, aby pak tito ratolesti v době puberty vychovávali a usměrňovali své rodiče.
Jenže čas letí a nikdo ho nezastaví.
Najednou, nečekaně, stojíte uprostřed prázdné kuchyně a říkáte si, jak to všechno nějak rychle uteklo.
Pochopila jsem to dnes, když jsem volala naší dceři, která v první školní den přespávala u kámošky, abych zjistila odpoledne, jestli žije a jestli dnes vůbec přijde domů.
Bylo mi řečeno, že nepřijde.
Protože její další kámoška má dnes osmnáct let a musí se to řádně oslavit u ní doma, kde budou všechny čtyři kamarádky přespávat.
Nevadí.
Přece není prvňáček. Chodí na střední školu a za půl roku bude také plnoletá. Veškeré informace o novém školním roce mi řekne až zítra. Co prudíš, mami!
Dnes mi to tedy došlo.
Že moje už druhé dítě se opravdu ode mě odpoutává, a je to dobře, neříkám, že ne, jen je mi z toho smutno.
Musím si počkat, až ji snad za pár dní zahlédnu doma, v čase mezi školou a brigádou, kam chodí často, ona se vypotácí z pokoje, kde je pořád zalezlá a řekne mi tu nádhernou větu, která se mi nikdy nezdála tak krásná (když byla malá, tak naopak): „mami, máme něco k jídlu?“
A já, rozechvělá a v této malinkaté chvíli i pro ni konečně potřebná se budu chtít přetrhnout, abych jí uvařila její oblíbenou mňamku a hrdě jí to na podnosu donesu zcela nevýchovně do postele.
Ach!
„Co jsme to jenom chtěli dělat, když byli děti malé a nemohli jsme?“, řekli jsme si před časem s mužem.
A oba jsme se shodli na tom, že si nedokážeme vzpomenout.
Když odcházel z domu náš syn, pořídil mi manžel psa. Abych se soustředila na něco jiného a nevyplakala si oči.
Přece teď nebudeme pořizovat druhého? Mít psy dva? To nejde.
To dám, říkám si.
To zvládnu. Role v životě se mění.
Patnáct až dvacet let v kuse jste na roztrhání, nevíte kam dřív skočit, co dřív zařídit, uvařit, zajistit, až najednou přijdete z práce a doma je klid a všichni v tahu.
Když byli děti malé, odbíhala jsem od nich si zaběhat, nebo zacvičit aikido, chodila jsem na box, anebo zpívala v kapele a po příchodu domů se na mě naše děti vesele vrhli (i manžel), a měli radost, že jsem opět s nimi.
Teď když se vrátíme z práce, nebo z lesa se psem, najdeme naši dceru (pokud tam je) za zavřenými dveřmi pokoje, odkud vychází jen do ledničky nebo na záchod.
Nestěžuju si.
Jen konstatuji tu změnu.
Naštěstí mám doma parádního chlupatého parťáka, který nikdy duševně nevyroste a který si chce pořád hrát a lítat po lese za aportem a navíc (naštěstí) mám doma ještě jeho páníčka, který ty blbiny dělá s ním.
Každá role jednou skončí.
Už nejsem matka na plný úvazek.
Můžu být na plný úvazek parťačka, kámoška, milenka, kuchařka, čarodějka, bláznivá holka utíkající po louce, spisovatelka, drbna, lenošivá holka na pohovce a taky maminka, však jistě, ale už né ta dvacet čtyři hodin denně. Ale prostě a hezky maminka.
Musím se kouknout do zrcadla a prohlédnout si lopatky.
Něco mě tam svrbí.
Možná mi konečně začínají růst křídla.
Můžu být cokoliv, co jen budu chtít být.
Nastává jiná dimenze mého života.
Jsem na ni nesmírně zvědavá.
Pro všechny maminky, které chápou.
