Článek
Když jsem byla malá, vůbec jsem si nedokázala představit, že jednou umřu. Nemyslela jsem na to.
Představovala jsem si jenom krásnou budoucnost, to, že jednou budu dospělá a budu mít kluka a to byl v mých představách vrchol mého štěstí, moje meta. Obzvlášť v době dospívání.
Když mi bylo dvacet a moje meta se splnila, vdala jsem se a života si zcela užívala, měla jsem pocit, že život nikdy neskončí.
Věřila jsem, že bude stále trvat.
Jednou jsem se s těmito pocity svěřila kamarádce. To, že jsem v mládí věřila v nesmrtelnost. Kroutila nade mnou hlavou, jak jsem si to mohla myslet.
Bylo to naivní, ale úplně teď chápu, z čeho ten můj pocit pramenil.
Nebylo to kvůli víře, že jsem výjimečná, ani kvůli tomu, že bych chtěla během let sehnat elixír mládí nebo nápoj nesmrtelnosti.
Bylo to čistě z toho důvodu, že se mi zdály roky, ve kterých zestárnu tak daleko ode mě, že jakoby neexistovaly. Nemohly se brzy přiblížit.
Ve dvaceti vám připadá třicítka tolik vzdálená, ve třiceti máte život pořád před sebou, ve čtyřiceti teprve začínáte žít.
I když se čtyřicítce říká poledne života, pořád je to ještě dobrý.
Až padesátka na krku mě donutila přemýšlet jinak.
Ve svých padesáti letech si uvědomuji, že už to není poledne, už to není půlka. Musela bych se dožít sta let, aby byla.
S větší pravděpodobností se dožiju méně let, i když bezpečně to nevím.
Pokud jsem tedy už za tou půlkou, jak velká a dlouhá bude ta menší část života?
Kdybych byla indián, byla bych smířená se smrtí od malička a věděla bych, že je to přirozený proces žití. Indiáni již v malém věku prochází transformací uvědomění si smrti.
Tohle bychom měli zavést u nás. Nebyl by to potom pro mě takový šok, v určité fázi života si tohle vše uvědomit.
Někde jsem slyšela, že po padesátce člověk častěji myslí na smrt. Musím tomu dát za pravdu. Mám pocit, že na to myslím denně. Ale v dobrém.
Uvědomuji si, že už smrtelná jsem, už je to pro mě hmatatelné a přichází to zřejmě s věkem. Je to normální. Někde vzadu v hlavě ten pocit vězí, i když je ta skutečnost z mého pohledu (snad) ještě velmi vzdálená.
Vím, že některé věci v životě už nestihnu, kvůli věku, a jsem vděčná za to, že jsem je třeba v mládí zažila. Také přemýšlím častěji nad tím, které věci nebo místa, bych ještě mohla zažít, nebo navštívit a hravě je tedy stihnu.
Mám jasno v tom, co už v životě nechci a čím dál jasněji pociťuji, co v životě chci. Co je důležité a co malichernost.
Pro každého něco jiného. Jde o to udělat to podle sebe. Vytřídit ve svém životě, co nás naplňuje a co už ne. Kterým směrem se chceme ubírat, a čemu dáme pozornost a čas.
Nedávno jsem potkala u nás v lese na procházce souseda, staršího pána. Dali jsme se do řeči a povídali si a probírali jsme i téma věku. Prozradil mi, že mu bude za dva roky osmdesát a já mu prý přijdu ve svém věku jako mladice.
„Vy se máte!“, volal potom, co jsme se rozloučili, za mnou.
„Proč?“, nechápala jsem, o čem mluví.
„Protože mě už se to blíží…“
Na tyhle jeho slova asi nezapomenu.
Myslím na ně často.
Jak se asi cítí lidé, kteří už mají za sebou sedmdesátku, osmdesátku?
Jak se budu cítit já?
To nevím.
V životě asi nelze vše vyřešit, nebo dokončit, ale člověk by měl určitě v dobrém s koncem života počítat a zařídit se tak trochu podle toho.
Vnitřně se smířit s tím, že svůj život bude odevzdávat, že život v tomto těle a v této době bude končit, bude ho odkládat, i když přesně neví, kdy to nastane.
Jedno je ale jisté.
Bez skutečného, opravdového a úplného konce, bez smrti a bez vědomí smrti, si nemůžeme vážit života.
Daru, který nám všem byl dán.
Všem, kteří žijeme.
