Článek
Vážně nás tolik zajímá, jak nás muži vidí, nebo co si o nás myslí?
Pokud jsme mladinké, dospíváme, dospějeme, chceme vztah, chceme děti, pak je to pro nás důležité. Potom je pro nás pozornost mužů středobodem. Pro některé.
Chceme být chtěné, žádané, chceme, aby po nás muži toužili. Možná si pomocí jejich touhy zvyšujeme sebehodnotu, pokud ji máme nízkou.
To, jak nás vidí jiní, jak působíme na druhé, obzvlášť muže, to je pro nás podstatné.
Kdysi jsem se malovala a oblékala kvůli Pavlovi, Michalovi, Maxovi, nebo jak se moji ctitelé všichni jmenovali. Kvůli nějakému klukovi, chlápkovi, týpkovi, který se mi líbil a kterému jsem se chtěla líbit já. Nebo kvůli imaginárnímu muži, kterého bych na ulici mohla zaujmout a pak bych si rozmyslela, jestli se on líbí mně.
Nejlépe zaujmout všechny a z nich si vybrat, kterého chci.
Nebo si nevybrat nikoho, jen se hřát tím pocitem, že jsem hezká a svět je tedy fajn a zajímavý, a já šťastná.
Dělala jsem to v patnácti i ve třiceti pěti, možná i déle.
Dnes se upravuji taky. Ráda se namaluji, ráda se pěkně obléknu a mám z toho hezký pocit.
Je mi už víc, víc než pětatřicet a víc než pětačtyřicet. Jsem už velká holka a dospěla jsem k zásadní věci.
Nedělám to už kvůli mužům.
Už na sobě necítím jejich pohledy. Ty patří ženám mladším a krásnějším a já, díky bohu, už po těch pohledech neprahnu, nevyhledávám je. Možná ke mně nějaký sem tam zabloudí, já si to ale vůbec neuvědomuji.
Není to středobod mého života.
Jsem svobodná.
Svobodná v potřebě se hezky oblékat a být krásná jen pro sebe a svého muže. To stačí. To je dost. A je to skvělé.
Za prvé je úlevné být neviditelná, nebo nebýt tolik muži viděná, i když si na to každá žena nejprve musí zvyknout. Je úlevné nezatahovat stále břicho a nebýt stále ve střehu, usmívat se a tvářit se inteligentně, vášnivě či ohromeně.
Za druhé je boží se zcela a úplně krášlit pro sebe a svůj hezký pocit. Chci být hezká pro sebe. Pro sebe a svého muže. Nebo naopak, ale to s tím souvisí.
Pro mého muže jsem prý hezká kdykoliv a stále, i kdybych měla na sobě tepláky a vytahané triko, a když jdu ven, do práce, do obchodu, do lesa se psem, oblékám se, maluju a češu a vím, že venku nestojí moji fanoušci a obdivovatelé, ani novináři.
Ten novinář, fanoušek a obdivovatel svého života jsem já.
Dělám to pro sebe s láskou a mám z toho hezký pocit.
Možná byly pro muže vždycky zajímavější ty ženy, které je moc neřešily. Kterým bylo jedno, co si o nich muži myslí. Tím byly pro ně více lákavé, ta jejich nedostupnost.
Jsem ve věku, kdy jsem stále ještě mladá, ale dost stará na to, aby mi už bylo jedno, co si o mně kdo myslí.
Zpět k otázce, zda nás ženy zajímá, co si o nás myslí muži.
Mě už ne.
Zajímá mě, co si o mne myslí můj muž.
Ale přiznávám se, že ne vždycky.
Svobodě zdar!
