Článek
Proč to všechno zase absolvuji?
Protože mám ráda hory.
Proč se v dešti dusím pláštěnkou hozenou přes sebe a batoh, a podle sestřenky vypadám jako dromedár?
Protože miluju chůzi v přírodě, čerstvý vzduch a počasí nejde dopředu naplánovat. Člověk musí občas jít i v dešti.
Proč si už zase stavíme v lese „obydlí“ a zavěšujeme hamaky mezi stromy, místo toho, abychom to zabalily a šly se pohodlně ubytovat do blízkého penzionu?
Popravdě proto, že v tom penzionu bylo plno. Tak nám nezbývá než jít spát zase do lesa (a naše reputace horalek je zachráněna). Ale po poštípání komáry během chystání spaní si pak lehneme do hamak, můžeme si povídat, číst si a houpat se.
Zvládly jsme další den na cestě. Hurá.
Dnes bylo krásné počasí. Slunce, vítr, rozlehlá krajina, výhledy, vynikající oběd a pivo, chůze, pot, funění do kopce a z kopce, pocit, že už nemůžeme.
Kávička před infocentrem v malebném zapadákově. Stoupání na louku, šlofík na trávě a pokračování v cestě. Euforie, únava, a tak pořád dokola.
Těch proč je více. Hlavně když se koupu ve vlastním potu a potok nebo rybník v nedohlednu.
Proč, proč, proč. Pro slepičí kvoč.
Teď je půl třetí v noci, nejde mi spát, houpu se zleva doprava a jsem venku. Úplně venku, v divočině. Krása.
Je tma. Les šumí. Vítr si pohrává s listy.
Ještě tři hodiny a budu si moci za denního světla udělat kávu. Nám oběma.
Takže, prostě proto!
Ať žije toulání…
