Článek
Když jsem byla asi tak v páté třídě, začala jsem kamarádit s milou, okatou a moc hezkou holkou, která byla chytrá, hodná a velmi talentovaná ve všech směrech. Ale mě na ní nejvíc bavilo, že byla hravá.
Měla bláznivé nápady, které chtěla uskutečňovat a většinou jsme je díky tomu vážně dělaly. Spolu. Měla mě ráda a chtěla se se mnou přátelit, a tak začalo velké dobrodružné kamarádství, jedno z nejdůležitějších v mém životě.
Díky ní jsem v sobě objevila hravost. Bavily jsme se tím, že jsme předváděly ve škole o přestávkách před třídou různé scénky, které jsme si vymýšlely z fleku a improvizovaly jsme. Bylo to srandovní. Smála se celá třída a my dvě taky. Vymýšlely jsme příběhy, předváděly televizní zprávy, různě se šklebily, když jsme hrály lidi, po kterých kriminální policie pátrá, a vymýšlely doslova hovadiny. Ale byla to sranda.
Mě to neskutečně bavilo. A ji taky. Myslím si, že si přála být herečkou, od čehož ji rodiče odrazovali. Herci mají těžký život, říkávali jí. Možná se tam tehdy, někde, ve skrytu mojí duše zrodila touha taky hrát. Být herečkou, komikem a přinášet veselí a smích. Předvádět. Předvádět se, ale k veselí a radosti a šprýmaření.
Mám ráda humor a jsem ráda, když se lidi baví a pokud k tomu mohu trochu přispět, je to fajn. V určitých chvílích mi nevadí být středem pozornosti, pokud tyto chvíle vedou k výbuchu smíchu všech zúčastněných.
Moje kamarádka ilustrátorka mi řekla, že jsem hravá a měla bych psát dětské knihy. A taky mi řekla, že vždycky věděla, že až budu dělat asistentku pedagoga, půjde mi to, protože to s dětmi umím.
Děkuji ti, Zuzanko, já si to ani neuvědomila, ale když nad tím přemýšlím, asi to tak je. Dětskou knihu už píšu a s dětmi mě to baví.
Jen jsem si myslela, že mě to baví hlavně s puberťákama. Ale asi mě to baví s dětmi všeobecně.
Když náš syn byl v pubertě, vodil si domů kamarády a společně třeba hrávali na počítači nebo jen tak klábosili. Já jsem byla ve svém živlu. Ne, že bych měla radost z toho, že nám omladina okupovala byt, ale probudila se ve mně ta hravá část. Chodila jsem do pokoje a ptala se, jestli nemají žízeň nebo hlad. Různě jsem si s nimi povídala a vyzvídala, co škola a holky a tak. Matěj asi nebyl moc rád, ale mě to hrozně bavilo! To malé dítě ve mně bylo spokojené. Mělo společnost, hravou společnost.
V každém dítěti a dospívajícím je kus dovádivosti a veselí. Všichni dospívající či děti se chtějí smát a prožívat hezké a zábavné věci. Z toho období mi všichni Matějovi i Sofi kamarádi stále tykají a asi budou tykat už napořád. Ráda je vidím a slyším.
Můžeme si z nich vzít příklad. Každý z nás má tuto hravost v sobě. Je tam ukrytá z doby dětství. Někdo si je jí vědom, někdo o ní ani neví, protože je potlačená a zatlačená a zapomenutá.
Dnes, v současném období mého života, se mi dostalo té cti, že mohu být jako asistentka ve třetí třídě základní školy. Někdy je to velmi náročné, to přiznávám, ale častokrát je to kouzelné. Moje vtipnost a herectví můžou mít opět posluchače.
Předčítám dětem knihy v hodinách výtvarky a pracovních činností. Jedině tehdy jsou totiž hodné, když poslouchají příběhy, které čtu, a u toho malují a tvoří. Baví mě předčítat hlasem, který jsem jako malá slýchávala na gramodesce, hlasem nějakého herce a jeho způsobu přednesu. Můžu u toho blbnout. Děti to baví.
Nejvíc ale, a to je ten důvod, proč tohle celé píšu, se mohu vyblbnout u človíčka, kterého mám jako asistentka na starosti a kvůli komu jsem v oné třídě.
Malý blonďatý kluk s chytrýma očima, který občas potřebuje podpořit a ve kterém je tolik hravosti a zvídavosti a radosti, že by ji mohl rozdávat.
Moc mě baví s ním vtipkovat. Vymýšlíme básničky a smějeme se jim, ve frontě na oběd děláme scénky a představujeme si, že on je pan ředitel a já žák. Rozumí mým vtipům, legráckám i šprýmům. Podle všeho by neměl rozumět sarkasmu, přitom ho občas sám vytváří. Nasmějeme se společně dost. A ve mně plesá moje malé vnitřní dítě a je nasyceno a tolik mu rozumí.
Jasně, zažíváme i těžké chvíle, kdy si on sám se sebou neví rady a já někdy taky tápu, jak mu pomoci. Ale občas v naštvání řekne něco, co zní srandovně, já se neudržím a možná bych měla být vážná, a přesto to zvořu a vyprsknu smíchy. To asi to moje dítě uvnitř mě to nevydrží a rozchechtá se. A místo toho, aby se na mě naštval, vyprskne smíchy taky. To se stalo už hodněkrát. A najednou se vážná situace zjemní a prolomí.
Hravost je dar a máme ji všichni. Jen jsme na ni zapomněli. Sledujeme v televizi komedie, chodíme do kina a divadla se bavit a smát, protože smích zkrátka potřebujeme. Vyvěrá z nás a je naší součástí.
A proto jsem vděčná za každý den, kdy můžu blbnout, smát se a vymýšlet blázniviny s dětmi ve škole, i když to vypadá, že tam jsme hlavně kvůli učení.
Jsme. Samozřejmě. Ale co když je to naopak?
Co když tam jsme hlavně kvůli té hravosti?
Tygřice.
