Článek
Poznali jsme se náhodou v Brně. Seděl ve stejné restauraci.
Bylo to pár hezkých pohledů a úsměvů, objednal mi i skleničku vína a nechal ji poslat po číšníkovi. Když jsem odcházela, dal mi svoje telefonní číslo.
Na číslo jsem nezavolala ani nenapsala. Neznala jsem ho. Byl sice hezký a sympatický, ale neznámý.
Potkala jsem ho za dva dny na přehradě. Úplnou náhodou. Tam jsme se už dali do řeči. Obcházeli jsme společně přehradu a povídali si. O dětech, o rodině, o rozpadlých manželstvích. O lásce, kterou se nám nedaří potkat. Měli jsme si toho tolik co říct a nevadilo nám v hovoru mluvit o různých tématech.
Za pár týdnů už z toho byla láska. Problémem byla jenom ta dálka. Buď jezdil on za mnou, na sever, nebo já k němu dolů, na jih. Možná byl problémem i jeho malé děti.
Stýskalo se mu po nich. S bývalou manželkou být nechtěl, v tom měl jasno, ale děti, ty mu chyběly.
Jak často mi říkal, že je šťastný, že mě našel. Zahrnoval mě lichotkami a vyznáními. Měli jsme se spolu hezky. Dokonce jsem ho seznámila i se svým malým synem.
Byl často v práci, přes týden dělal dvanáctky a o víkendu byl buď se mnou, nebo se svými dětmi.
Volali jsme si denně a povídali si o všem. Byl příjemný, milý, hodný, občas zadumaný. Možná jsem to nechtěla vidět, možná opravdu neměl vyřešený svůj bývalý život, bývalý vztah. Nahlas ale neříkal nic. Všechno se zdálo být v pořádku.
Náš vztah trval už přes půl roku a on byl stále úžasný. Stál o mě a denně mi to dokazoval.
Proto nechápu, co se mu to muselo stát, že situaci ve svém životě, náš vztah, vyřešil tak strašně. Třeba nechtěl, ať mu dělám scény, třeba chtěl předejít konfliktu.
Jednoho dne se prostě odmlčel.
Do toho dne mi volal denně a posílal spoustu smsek a fotek, a to stejné chtěl i po mně. A potom, ticho. Žádná fotka, žádný smajlík, žádná zpráva. Nic. Jen ticho.
Zkoušela jsem mu volat, psát, čekala jsem a doufala, že se ozve. Nic.
Ať už se v jeho životě stalo cokoliv, mohl mít alespoň tolik slušnosti, že by mohl vztah ukončit.
Co jsem si měla myslet?
Přestal mě mít rád?
Potkal jinou?
Zprotivila jsem se mu?
Chtěl se vrátit k bývalé manželce a dětem?
Vztah na dálku pro něj neměl smysl?
Nevěděl, co chce?
Co jsem si jen měla za ony otazníky doplnit? A přitom by stačilo, nebo aspoň by se v této dnešní době nabízelo, vzít telefon, který měl neustále v ruce, a napsat mi dva tři řádky. Napsat, pokud by nedokázal zavolat.
Na začátek vztahu musí mít člověk odvahu. Ale ukončit vztah je možná těžší, než vztah začít. Na konec lásky potřebují mít lidi taky odvahu. A pokud ji nemají, musí v sobě alespoň vykřesat kousek lidské slušnosti. Slušnosti dát druhému vědět.
Dnešní doba nahrává takovým „srabům“. Proč to řešit. Budu dělat mrtvého brouka a ono to nějak dopadne.
Ano, dopadne.
Jen ten čekající si opakuje jedno slovo dokola a nejde mu to do hlavy.
To slovo zní: proč?
Stalo se vám to také? A jaké jste z toho měly pocity?
