Článek
Jestli v posledních dvaceti letech existuje téma, na kterém se většinová společnost neshodne, pak je to jistě členství naší země v Evropské unii. Dvanáct zlatých hvězd na modrém pozadí někoho negativně rozvášní, jinému dávají naopak pocit bezpečí a spokojenosti. Ostatně byli jsme to my jako společnost, která si v červnu roku 2003 v dosud jediném celostátním referendu zvolila celkem jednoznačně cestu do EU. Více než tři čtvrtiny z nás tenkrát rozhodly o vstupu mezi další členské země, a to k prvnímu květnu roku 2004.
Subjektivní, nebo objektivní hodnocení
Netroufnu si hodnotit, jestli tenkrát udělala Česká republika dobrý krok. Dokonce si ani nejsem jistý tím, jestli je mezi námi vůbec někdo, kdo takto komplexní otázku dokáže objektivně zodpovědět. Nemyslím si. Byť se o to někteří snaží. Vždy jde totiž o silně subjektivní pohled každého z nás, který je ovlivněný svou rodinou, sociální skupinou, městem, kde žije, prací, kde působí.
Znám hodně lidí, kteří si EU pochvalují. Například můj kamarád, majitel menší firmy, který se tento rok chystal pořídit si už druhý elektromobil. Je do nich blázen. Chvíli ale chytře počkal a dočkal se příspěvku od EU ve výši 200 tisíc. Jen tak. Jiná známá, která má na obrovském pozemku starší neobývanou chalupu, na ni zase dostala od státu v projektu Oprav dům po babičce jednotky stovek tisíc. Velká spokojenost. Tím od státu myslím samozřejmě peníze od EU. A nakonec si členství v EU někdy pochvaluji i sám. A to třeba kvůli opravě dlouho chátrajícího mostu přes řeku, přes který často chodím a na kterém se finančně podílela EU, nebo nové dětské a workoutové hřiště, kde se zase vyřádí naše děti.
Jenomže stejně tak najdu i spoustu nespokojených lidí. Jsou to ti, kterým vadí green deal a tlačení naší země často do nesmyslných projektů. Jsou to ti, kteří nesouhlasí s přijímáním imigrantů. Nebo třeba ti, kteří možná oprávněně volají po změně v celní oblasti, kdy Česko nevystupuje jako samostatná země, ale musí respektovat obchodní dohody mezi EU a jinými státy. Je toho spousta.
Jedna z oblastí, která se pak často skloňuje jak v negativním, tak i v pozitivním světle a ve které bychom si měli udělat určitě jasno, je finanční profitabilita České republiky z členství v EU. Vyděláváme na tom? Nebo tratíme?
Ursula von der Leyenová, současná předsedkyně Evropské komise
Jak jsme na tom jako země finančně?
Chtělo by se říct, že právě tady není prostor pro subjektivitu a na otázku, jestli se finančně členství ČR v EU vyplatí, bude jasná odpověď. Stačí spočítat rozdíl mezi tím, kolik do EU posíláme a kolik z ní bereme. Sami ale cítíme, že i tento přístup může mít svá ALE. Není to totiž tak jednoduché. Některé firmy a státy mohou zkrátka z politiky EU profitovat více než jiné atp. Pojďme si to ale zjednodušit a podívejme se na členství ČR v EU jen z pohledu příjmů a výdajů. I tak se jedná o velmi užitečnou informaci.
Základní sdělení vyplývající z dostupných dat zní následovně: Česká republika z finančního hlediska ze členství v EU každoročně profituje. V únoru 2024 takto shrnulo Ministerstvo financí České republiky dosavadní působení v Unii. Přidalo pak následující detaily. Ze státní kasy směrem k EU od května 2004 do prosince 2023 odteklo celkem 876,6 miliard korun. Opačným směrem, tedy z EU k nám, putovalo 1 940 miliard korun. Rozdíl je tedy opravdu výrazně kladný – 1 063,4 miliard korun. Když číslo jednoduše zprůměrujeme (vydělíme počtem 20 let), dostaneme se pak na kladný příjem 53 miliard korun ročně. To odpovídá přibližně 145 milionům korun každý den. A to už jsou opravdu pěkná čísla.
Jen pro představu. Český státní dluh se v tomto roce vyšplhal někam k 3,2 bilionům korun. Z tohoto pohledu je pak bilionový profit z členství v EU opravdu nezanedbatelný. Minimálně finančně tak Česko z EU profituje. A to opravdu hodně.
